Protože doba letí a času je málo a dlouhé články prý nikdo nečte a argumenty v nich obsažené již vůbec ne, svezu se (tak trochu lacině, uznávám) na vlně této marketingově-mediální doby a nebudu ničím a vůbec argumentovat, ale pouze tvrdit (s trochou ironie by šlo říci, že nebudu první, kdo takovou metodu psaní kdy použil, a možná ani nebudu v menšině). Pokud mi někdo porozumí, budu moc rád, pokud nikoliv, reklamaci vyhovuji předem.
Česká televize a Český rozhlas jsou typickým reliktem doby, kdy stát měl monopol na jejich vysílání. Diváci a posluchači tedy neměli možnost jiné volby. Tehdy se snad ještě dal pochopit systém tzv. koncesionářských poplatků, kdy majitelé přijímačů povinně platili za právo přijímat a sledovat tato média.
Brát prezidentskou "válku proti mediálním hyenám" (vysloveným jedním dechem s "neonacisty") jen jako jeden z jeho mnoha vulgárně úsměvných vtípků, by se mohlo škaredě vymstít. Spíš by se vyplatila trocha bdělosti. On totiž tu válku vyhlásil ve dvou pozoruhodných kontextech, které zatím komentátorům unikly.
Aby mohl být prezident republiky obžalován z velezrady, musí návrh na jeho obžalobu schválit nadpoloviční většina přítomných senátorů. V našem případě se dostáváme k číslu 35. Tvrdím, že pokud by všichni zákonodárci hlasovali podle svého nejlepšího vědomí a hlavně svědomí, nemohl by pan Dienstbier slavit úspěch. Mezi členy horní komory, kteří hlasovali pro Klausovo obvinění z velezrady, jsou i normalizační komunisté, kteří v souvislosti se slovy velezrada respektive vlastizrada nemohou mít čisté svědomí.
Pokud nahlédnete do hlavních „liberálních a politicky korektních“ medií na Západě a vyhledáte si téma volba nového Papeže, pak asi nebudete věřit svým očím. Nepochybně se Vás zmocní pocit, že volba Papeže není záležitosti tzv. konkláve, tedy určeného sboru kardinálů, kteří zastupují 1 miliardu katolíků na celém světě, ale několika homosexuálně deviantních aktivistů.
Pondělní číslo týdeníku Respekt přineslo třístránkový článek o posledním filmu Zdeňka Trošky. Jeho obsah si každý může dopředu představit, takže jej vlastně vůbec není třeba číst – podobně jako pro řadu lidí není třeba chodit na Troškovy filmy a není nutné o nich psát.
Rozhovor Václava Klause pro polské noviny měl celkem 1.961 slov. Celkem 12.639 znaků včetně mezer. Byl o Evropě, o Evropské unii, rozdělení Československa, vztahu k Polsku, tradicích a hodnotách, liberalismu, nebo Benešových dekretech či krátkém zhodnocení prezidentského mandátu.
Celá ta konstrukce ovšem drží pohromadě asi tak jako domeček z karet. Se „svým tchánem“ se totiž Václav Klaus v životě nepotkal, nikdy s ním nemluvil, nikdy ho neviděl, protože ani nemohl, neb dotyčná osoba zemřela dávno předtím, než se vůbec seznámil s Livií. Livii bylo na konci války jeden a půl (!!!) roku, a když její otec zemřel, patnáct.
Všech poškozených je mi nesmírně líto a opravdu s nimi hluboce soucítím. Je to obrovská tragedie, když přijdete o spoustu peněz, často celoživotní úspory. Přesto je třeba se na celou věc podívat i z jiného úhlu. Je to kruté, ale poškozený není totéž co okradený. Že se ztratí či prohospodaří peníze, nemusí vždy znamenat, že je někdo ukradl. Může za tím být také chybný odhad, špatná spekulace, obyčejná smůla, objektivní příčiny, druhotná platební neschopnost, pohyby kursů a já nevím co ještě.
Dokonce zaznělo pár hysterických výkřiků, volajících po odstoupení ministra spravedlnosti. Jejich původci jimi ovšem na sebe prozradili, že vůbec nerozumí uspořádání vztahů uvnitř resortu spravedlnosti. Soudci jsou v rozhodování na ministrovi spravedlnosti zcela nezávislí, takže za jejich případné přehmaty šéf resortu nenese žádnou odpovědnost. Není tedy důvod, aby kvůli nim odstoupil. Doby, kdy se rozsudky v nejdůležitějších kauzách předjednávaly v orgánech KSČ a pak se připravovaly v kanceláři ministra, jsou skutečně minulostí.
58 článků (6 stránek)