Tento ukazatel přehledným a nekomplikovaným způsobem popisuje míru státních zásahů do fungování ekonomiky. Stát, jak víme, žádné své vlastní prostředky nemá. Každou korunu, již chce vydat, musí odebrat těm, kteří ji vyprodukují. Vybrané prostředky pak přerozdělí jiným.

Patnáctého června budeme mít příležitost oslavit Den daňové svobody. Ten pomyslně rozděluje rok na dvě části. V první skoropolovině rozhoduje stát o tom, jak naloží s námi vytvořeným produktem, v druhé části jsme to my sami. Lze si to představit i takto: pokud bychom chtěli mít splnění daňové povinnosti, kterou na nás stát uvalil, co nejdříve za sebou a od prvního ledna odevzdávali vše, co vyprodukujeme, dokud by nás berní úředník neosvobodil razítkem „splněno“, trvalo by nám to letos celých 166 dní.

Tento ukazatel přehledným a nekomplikovaným způsobem popisuje míru státních zásahů do fungování ekonomiky. Stát, jak víme, žádné své vlastní prostředky nemá. Každou korunu, již chce vydat, musí odebrat těm, kteří ji vyprodukují. Vybrané prostředky pak přerozdělí jiným.

K čemu takové jednání vede? Předně se zdá být nespravedlivé, protože bere těm, kteří skrze dobrovolnou směnu uspokojují přání ostatních, a dává lidem, kteří nejhlasitěji křičí. Každopádně je však ekonomicky zhoubné, neboť oslabuje motivaci starat se o vlastní život a naopak podněcuje k životu na úkor ostatních. A nejen to. Každý zásah státu do ekonomiky narušuje koordinační funkci trhu. Podnikatelé, kteří se ve své činnosti řídí strukturou existujících a odhadovaných cen a provádějí ekonomickou kalkulaci, jsou závislí na tom, že ceny odrážejí skutečnou vzácnost jednotlivých vstupů, jež oni používají. Jestliže jsou ceny státními zásahy narušeny, přestávají plnit svou funkci a začíná se plýtvat. Čím větší zásahy jsou, tím větší je plýtvání a tím více se vzdalujeme bohatství, které bychom jinak mohli mít.

A jak je tomu jinde ve světě? Toto srovnaní pro nás příznivě nevyznívá. Je sice pravda, že některé bohaté země, jako Švédsko, Dánsko, Francie a Rakousko, mají míru přerozdělení ještě vyšší, avšak není to pravidlem. Vlády Spojených států, Japonska, Kanady, Austrálie či Nového Zélandu přerozdělují v průměru dokonce o čtvrtinu méně než vláda česká. Našimi vzory by navíc měly být spíše země, které se mezi ty bohaté teprve propracovávají. Takové srovnání – např. s Jižní Koreou, kde oslavili Den daňové svobody přesně na apríla či Irskem, kde tomu tak bylo ke konci dubna – nás pak v ohledu na naši budoucí prosperitu naplňovat optimismem rozhodně nemůže.

Vyšlo v Portálu 3/2004