Ano, bylo to krásné, i já jsem si ještě do nedávna neomezeně pročítal ta nejlepší periodika světa a poslouchal hudbu, kterou jsem neplatil. Ovšem krádež je krádež, i kdyby kradli všichni a svoboda krást v lidském světě existovat nemůže a tak, byť neradi, musíme uznávat komerční cenzuru i policii.
A co snad nejvíc rozčiluje mé ctihodné oponenty, kteří obdivují Václava Havla za disidentsky osamělý démon nesouhlasu? Když euroodpůrci upozorní na vzdálenou analogii unie s pozdně totalitním režimem, jak to nedávno učinila mladá spisovatelka Petra Hůlová, když napsala: „že starší ségra Evropa, je sice pořád mnohem lepší než starší brácha Rusák, ovšem tohle dnes už dojme málokoho.“
Nikdy snad nebylo vyplýtváno více duševní energie na demagogii než v posledních týdnech, kdy Google, Wikipedie, YouTube a další megaservery začaly protestovat proti chystaným anti pirátským zákonům (SOPA a PIPA) v americkém Kongresu. Konflikt byl vyvolán mimo jiné i proto, že zákony nemohou dost dobře postihnout zloděje duševního vlastnictví v planetárním měřítku a postihují ty, kteří na ně odkazují v dosahu amerického zákona.
Nikdy bych nevěřil, že se opět vrátí, oni, místodržitelé nehybné moci, historičtí deterministé a budovatelé z povolání, kteří nás už kdysi v jiném světě tolik natrápili. „Budují novou identitu a pašují dějinami své kolektivní já, vtlačují se do ní, ztotožňují ji s tím, co už mají – status quo – a tvrdí tautologicky, co nejsme my, to neexistuje, ba co hůř, ani být nesmí a nebude.“ Takhle to o nich kdysi napsal nedávno zesnulý básník a homo politicus, můj dávný mentor, učitel a kolega, Jiří Gruša.
Postupně, jak se před námi rozvíjí drama dluhové infekce eurostátů (eurogeddon), je na celé záležitosti nejpodivnější mentální svět europolitiků a jejich eurokratů. Stále dokola jako v transu nám opakují, že jde jen o krizi nedisciplinovaných zadlužených států, čili státních deficitů a dluhopisů (Řecko, Portugalsko, Itálie) nebo o krizi bankovní či úvěrovou (Irsko, Španělsko), která infikuje euro (proč asi?) a ohrožuje mír a stabilitu v Evropě.
V diskusích o krizi eura se u nás často ozývají mudrlantské hlasy nabádající aktéry, čili evropské politiky, aby zachraňovali a urychleně integrovali unii, protože jde o mír, o evropskou solidaritu, o budování společného státu a další ušlechtilé ideály, a zároveň straší rozpadem společného trhu a světovou hospodářskou krizí.
Rozhodnutí řeckého premiéra vyhlásit referendum o další unijní pomoci a drastické redukci řeckého socialismu vyvolalo v Evropě mezi politiky hysterii. Jak si může tenhle podle mnohých politický gauner, který tak jako jeho otec budoval stranickou armádu státních zaměstnanců (trojnásobně v porovnání s průměrem Unie), dovolil vyvolávat duchy demokracie. Zešílel?
Brát na potaz učenou humanitní inteligenci, proč tak neúnavně, zuřivě, samolibě a posměvačně pronásleduje Václava Klause za jeho extrémní názory, extrémní, protože v nesouladu s názorem osvíceného dobového intelektualismu, valný smysl nemá.
Oliver Andrásy, humorista (Týždeň, 22. 08), se pozastavuje nad zdánlivou nepříčetností europolitiků a zcela mrzoutsky dokládá, že za vše může většinová demokracie blbců, kdežto chudáci politici, mají-li uspět, tak se musí podprůměru přizpůsobit. Nevím, nevím. Mám vážné pochyby, že politická elita stanoví výrazný nadprůměr, přesto, že se za něj nepochybně považuje. Intelekt totiž musí rezonovat se zdravým rozumem, jinak se stane intelektualismem a propadá ideologiím, bludům a pověrám.
Londýnské rabování, loupení a pouliční násilnosti bezprizorní mládeže, které teď možná inspirovaly i noční žháře aut v německých městech, by nás měly upozornit na některé omyly progresivní ideologie.
20 článků (2 stránky)