Máme za sebou 1. máj, jenž díky laskavosti matky přírody patřil k nejkrásnějším, které jsem kdy zažil. Podle jeho odrazu v mediích jej národ promrhal houfováním na nesmyslných shromážděních stoupenců politických stran a různých hnutí, ze všeho nejvíc dokládajících roztříštěnost společnosti.
Akce Kristýny Kočí působí dojmem cílené provokace. Sotva se kdy dovíme, kdo si ji
objednal. Cíl byl jasný: rozbití strany Věci veřejné nebo aspoň změna jejího politického
kursu, jenž byl svou naivitou nebezpečný „kmotrovskému“ zázemí jejich koaličních
partnerů. Nejsem si jist, zda původci této lotroviny tušili, že důsledky rozvrácení
nejmenší koaliční strany přesáhnou hranice cíle a otřesou přímo základy koaličního
systému.
Říkají nám, že jsme právní stát. Ale politici i hlídací podvraťáci demokracie hromadně opustili presumpci neviny jako jednu z úhelných zásad právního státu a jali se vyhánět z Poslanecké sněmovny nepravomocně odsouzeného poslance Víta Bártu. Ryba jako vždy smrdí od hlavy: špatný příklad dávají předseda vlády a ministr nespravedlnosti, kteří by měli být oporami právního řádu, ale svými skutky mu soustavně dávají pořádně na frak.
Nechutná odposlechová aféra, týkající se symbiózy Pavla Béma a Romana Janouška, umožnila veřejnosti nahlédnout za pomyslné slepé zrcadlo, za nímž probíhá značná část rozhodování o dění ve státě. Obvykle se smíme pohybovat pouze v prostoru před zrcadlem a vidíme sebe a ty, kteří jej s námi právě sdílejí, třeba i pouze zprostředkovaně přes média.
Jeden ctihodný novinář mi vysvětlil, že stále opakovaná tvrzení, která nikdo nenapadl u soudu, se stávají součástí veřejného prostoru a novináři mají právo zacházet s nimi jako s ověřenými pravdami. Totéž, ale s geniální jednoduchostí vyjádřil dávno před ním válečný zločinec Joseph Goebells: stokrát opakovaná lež stává se pravdou. Mnozí z našich vysoce hodnocených novinářů jsou jeho horlivými učedníky.
Ve spršce kamenování, která se snesla na pana prezidenta, se znova přemílaly staré známé argumenty, jako udělení milostí čtyřem lidem z okolí Františka Mrázka či milost pro Zdeňka Kratochvíla, a z nich vyvozené blábolení o „podivných milostech“ Václava Klause. Když jsem po jednom z vážených psavců žádal důkazy, sdělil mi, že objeví-li se opakovaně nějaké tvrzení v médiích, které nikdo nenapadne u soudu, stává se součástí veřejného prostoru a novináři mají právo s ním zacházet jako s ověřenou informací. To je ovšem sofistikovaně přeformulovaný geniálně jednoduchý výrok válečného zločince Josepha Goebellse.
Je neuvěřitelné, jak se téměř z hodiny na hodinu může změnit společenské ovzduší a jeho mediální odraz. Od druhého dne nového roku se zdá, jako by vánoční pohoda a truchlení po Václavu Havlovi nikdy nebyly, a lidé, kteří ještě včera plýtvali energií a časem na rozesílání přání všeho nejlepšího na všechny strany, se stejnou vervou začínají kroutit krky svých bližních, někdy dokonce přímo adresátů přáníček.
Parlamentní listy uveřejnily 11.září rozhovor Luboše Xavera Veselého s 1. náměstkem mistra spravedlnosti Danielem Volákem o stavu našeho vězeňství a jeho potřebách. Smysl jeho poselství vyjadřuje titulek článku: „Když nebudou peníze, ve věznicích to může bouchnout“ Okrajově se zmiňuje také o nedávné senzační zprávě o Kajínkově převozu na Mírov, a to způsobem, jenž potvrzuje správnost závěrů článku, který byl zveřejněn mj. také na tomto portálu.
Soudců netřeba, trestní řízení je zbytečný obřad, při němž lidé maří čas a stát přichází o peníze. U každého okresního soudu by stačil jeden žurnální soudce s písařkou, který by psal formální, neodůvodněné rozsudky. Odvolací řízení a mimořádné opravné prostředky by se mohly zrušit jako nadbytečné.
Při sledování tragikomických prvků dění na naší politické scéně se mi vybavuje film Melancholia dánského režiséra Larse von Triera, vykreslující atmosféru společnosti, prožívající úzkost a pocit bezmoci z blížící se neodvratné katastrofy. Podobnost je zřejmá: úlohu Melancholie v tomto případě hraje Václav Klaus, jehož vstup na kolbiště střetávání politických stran a straniček a jejich samolibých vůdců hrozí zničením jejich světa.
32 článků (4 stránky)