Za sebe tedy rozhodně necítím, že by zejména po 11. září a zahájení „války proti terorismu“ bylo na světě bezpečněji. Tím nevolám po žádném pštrosím postoji vůči terorismu, ba naopak. Sám však absolutně nejsem toho názoru, že by americké výboje zahájené po 11. září, ani koncepce jejich zahraniční politiky tuto hrozbu zmírnily. Bohužel, stále více nabývám dojmu, že praktiky pana Bushe a neokonzervativců situaci ještě zhoršují.
Argumenty typu „více zbraní znamená více zločinnosti“ a „omezení zbraní rovná se méně zločinnosti“ jsou ukázkové lidové mýty. Zatím žádný empirický výzkum nedokázal, že by omezení přístupu ke zbraním vedlo ke snížení zločinnosti. Spíše naopak. Existuje spousta studií, které dokazují, že opak je pravdou.
Ministerstvo vnitra navrhlo změnit stávající cizinecký zákon tak, aby cizinci žijící mimo EU nedostali občanství a z toho vyplývající nároky (jako např. sociální dávky) ihned, když uzavřou manželství s Češkami, nebo Čechy. Tento návrh má být změnou oproti stávající situaci, kdy je možné získat nárok na pobyt ihned.
Písně jako For the cause of Allah, Metal is dead (kde se mimo jiné zpívá „You took a hostage with a loaded gun and this has gone on for too long son“ ), nebo Open season se ostře vymezují proti terorismu a islámskému „náboženství míru“. Byla to právě píseň Open season (Lovecká sezona), kterou si kapela vysloužila stížnosti a výhružky ze strany amerických muslimů a „lidskoprávních“ organizací.
Konzervativní kandidát na prezidenta Francie podle všech dosavadních průzkumů porazil ve druhém kole prezidentských voleb socialistickou kandidátku Segolene Royalovou a stal se tak definitivním vítězem. Podle odhadů získal 53 procent hlasů, kdežto socialistka Segolene Royal 47 procent. Volební účast byla nejvyšší za mnoho desetiletí, dosáhla 85,5 procent.
Politické kroky multikulturalistů jsou s postupem času stále více radikální. Tyto kroky jednotlivá společenství ve své podstatě skutečně štěpí na „klany“, o kterých hovoří politolog Sartori ve své knize Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci. Stát nemůže dost dobře fungovat bez jednotící idey. Respektovat určité zvyklosti na území státu žijících menšin je v pořádku, ale jen do té doby, než tyto zvyklosti kolidují na (nebo dokonce za) hranicí ústavnosti. Obávám se, že islámské právo šárí´a se nachází velmi daleko za onou zmíněnou hranicí.
Karel Ledvinka ve svém článku považuje negativní nálady vůči případnému vybudování americké raketové základny za důsledek „nedostatečné politické kultury“a stěžuje si na to, jak se lidé nezměnili a jak jsou nepoučitelní. Ve svém článku, který má být obhajobou záměru postavit radarovou stanici USA, však směšuje řadu navzájem nesouvisejících věcí. Přesto všechno se jim pan Ledvinka snaží dát dosti klikatými cestami jednotný punc a dokázat tak, že odmítání výstavby radarové základny je buď výrazem slabosti, nedostatku intelektu, nebo postranních zlých úmyslů.
Levicoví kritici Powella promptně označovali za fašistu a netolerantního extremistu. Tato směšná (nutno dodat, že se kulturní levice v tomto do dnes nezměnila) obvinění však padají ve chvíli, kdy si uvědomíme, že Enoch Powell byl například docela opatrný v otázce trestu smrti, vcelku smířlivý k homosexuálům a měl z tehdejšího pohledu velmi provokativní názory na manželské rozvody. Byl však člověkem a především politikem, který již tehdy dokázal rozeznat nebezpečí, které spočívá v přílišné kulturní a imigrační otevřenosti a černé zítřky, které Evropu coby vyústění tohoto problému čekají. Podíváme-li se kolem sebe, je více než jasné, že Enoch Powell měl pravdu.
Co kdyby Baroš své gesto „věnoval“ například rozhodčímu (bílé barvy pleti) nebo protihráči bílé barvy pleti? V prvním případě by dostal žlutou, možná červenou kartu, později možná pokutu či stop na pár zápasů od disciplinární komise. V tom druhém případě by se nestalo pravděpodobně nic. Je to fér? Pokud ti, kdo Barošovi spílají do „rasistů“ říkají ano, tak sami uznávají, že „rasistické činy“ samy o sobě neexistují, nýbrž že existují činy, které v určité chvíli rasistické nejsou a v určité chvíli zas najednou ano. Tím se však dostáváme na rovinu absolutní relativizace, dotyční ukazují své pokrytectví a nutno uznat, že větší výsměch sami sobě učinit nemohli.
Děj filmu vychází ze stejnojmenného komiksu, který je dravým převyprávěním příběhu bitvy u Thermopyl, kde se spartský král Leonidas a jeho 300 věrných bojovníků utká s mnohonásobnou přesilou Peršanů pod vedením krále Xerxa. Odvážní Sparťané bojují až do poslední kapky krve, jejich odvaha a sebeoběť způsobí sjednocení Řeků, motivuje k porážce Peršanů a výrazně přispěje k ubránění svobody jako fenoménu v západním slova smyslu a následnému rozvoji antické demokracie.
39 článků (4 stránky)