Je sice možné, že se dotyčný diplomat pokoušel navázat na vyspělost našeho kulturního podhoubí založením chlapeckého sboru Bambini di Minsk a hloupé, totalitní, úřady pro to neprojevily pochopení, ale i tak si myslím, že reprezentace České republiky by měla vypadat trochu jinak.
Když si k tomu všemu navíc člověk promítne hlavou všechny ty moralizující apely a sliby o čistých rukou, je to docela silná káva. Březnový socialistický sabat tak bude evidentně daleko napínavější, než se dalo čekat. Budeme se ještě možná všichni divit, čeho je tato strana schopna.
V zemi, kde se manželka premiéra chlubí kabelkou od trhovců, však normy fungují jinak. Vysvětlení náhlého zájmu pana ministra o praktiky našich obchodních řetězců ale může být i v nedávné příhodě, kdy s kolegou ze zemědělství Palasem usoudili, že by bylo dobré pozvat si generální ředitele na kobereček a před Vánocemi si od nich nechat přinést nějaké ty dárečky.
Krystalické zlo komunismu má na svědomí tak velký počet zničených lidských životů, že to, co se stalo v jihovýchodní Asii, je při vší hrůze, o níž denně čteme, jen nepatrný zlomek. A celá věc je daleko horší v tom, že ji mají na svědomí sami lidé a ještě ke všemu zpravidla příslušníci vlastního národa.
Jinými slovy – slibovali jsme vám sice sociální stát, ukřičeli naše oponenty, kteří poukazovali, že na to nemáme ani odborně a ani ekonomicky, avšak lhali jsme, neboť zdroje žádné nejsou a to, co najdeme ve vašich peněženkách, nám přestává stačit, takže od nynějška budeme na sliby kašlat a pojedeme stylem „každý týden dobrý“.
Jednoduše prostituce! Nebylo lepšího přisluhovače Němců v protektorátu a nebylo spolehlivějšího soudružského partnera v době bolševické diktatury. Drtivá většina onoho „lidu“, jenž je součástí názvu, se nestačí podivovat. I současnost nejžhavější je jasnou ilustrací této teze.
Jan Werich, jehož minulost jistě také není jen čistou idylou, kdysi pronesl úžasnou větu – a sice, že existují ústa, ze kterých i slovo růže zní jako výkal. To je asi ta nejpřesnější charakteristika projevu soudruha Grebeníčka, proneseného v poslanecké sněmovně na slavnostním shromáždění.
I když televizní kameramani dělali, co mohli - jak jsem se pak přesvědčil večer při sledování zpráv -, aby ukázali plnou Národní třídu, bylo znát, že nás tam nebylo víc než nějaké dva tisíce, a to ještě hlavní pocit davu vytvořili dnešní mladí studenti, kteří byli v roce 1989 jen nadšenými prvňáčky.
Vítězství se však zaslouží ocenit i v jiných kategoriích – například o nejhloupější televizní vystoupení. Zde by musel zcela bezkonkurenčně zvítězit pan poslanec Karásek, místopředseda politické strany, který byl tak rozrušen z postupu celých dvou kandidátů, že ani nevěděl, v jakém je to vlastně volebním obvodu. Zdá se, že víc než jeden postup už je prostě pro „mumii svobody“ nepočítaně mnoho.
Je to složitější než se zdá. V případě Afgánistánu či Iráku nebylo o čem pochybovat a ať už tam byly zbraně hromadného ničení či ne, bylo jasné, že tamní režimy jsou pro své okolí jasnou a nepřijatelnou hrozbou. Běloruský režim však je primárně hrozbou v podstatě pouze pro své vlastní občany a není úplně jasné, jestli si jej nakonec opravdu nepřejí.
14 článků (2 stránky)