Jsou adopce homosexuálními páry v zájmu dětí ?
Co je to velký počet dětí v ústavech? Je těch 8000 dětí v kojeneckých ústavech a dětských domovech resortu zdravotnictví ( do 3 let) a školství (od 3 let) hodně nebo málo? Tak se ale otázka klást nedá. Je to prostě tolik dětí, kolik takovou péči potřebuje. Je to tolik dětí, kolika selhala z nějakých důvodů vlastní rodina a společnost jim poskytla dočasnou možnost této náhradní výchovné péče, v našich poměrech velice dobře vedené. Úmyslně sem nepočítám ústavy sociální péče pro děti a mládež se svými cca 11000 klienty. Zde jsou totiž důvody přijetí a pobytu zcela jiné i když si to laická veřejnost často neuvědomuje.
Démonizace kojeneckých ústavů a dětských domovů
Paní ministryně podlehla zřejmě v současnosti oblíbené démonizaci kojeneckých ústavů a dětských domovů, jakoby tam byli děti dávány a drženy bezdůvodně, jako by jim tam bylo ubližováno a jakoby tam strádaly. Opak je pravdou. Tato zařízení mnohdy zachraňují děti z takového rodinného prostředí, kde jim hrozí nejen fyzická újma, ale především poškození psychické a sociální.
Ano, jsou země, kde taková zařízení nejsou, nebo jich je podstatně méně. Zato tam mnoho bezprizorních dětí žije na ulici, popř. prožije dětství v 10 i 15 rodinách. Jde o tzv. profesionální pěstounskou péči, díky které ovšem děti tráví mládí s batůžkem na zádech, aby mohly kdykoliv přejít do jiné rodiny. Kde pak mají získat pocit jistoty a bezpečí? Není jeden slušný dobře vedený dětský domov rodinného typu výhodnější?
Všichni, kdo pracují v této oblasti, si uvědomují, že pobyt v zařízení má být dočasný a co nejkratší. Dítě se má po úpravě poměrů vrátit do své rodiny, při jejím trvalém selhání je pak potřeba mu najít rodinu náhradní - pěstounskou péči či osvojení. Proto se také mění systém péče o děti v uvedených zařízeních. Snižují se počty dětí ve skupinách, připadajících na jednoho vychovatele. Dětské domovy se proměňují na domovy rodinného typu. Skupina dětí různého věku a pohlaví má trvalého vychovatele, u kterého může zažít pocit jistoty a bezpečí, podobně jako v rodině. Tato vytvořená „sourozenecká“ skupina žije s vychovatelem v domově autonomně jako velká rodina, která se stará sama o sebe. Ideální je, když se podaří, aby takto vytvořená „rodina“ mohla žít v běžném bytě, integrovaná do obce či města.
V kojeneckých ústavech a dětských domovech resortu zdravotnictví se nachází kolem 1800 dětí. Přibližně stejný počet dětí byl do těchto zařízení v roce 2005 přijat a propuštěn. Skoro polovina se vrátila po úpravě poměrů do svých rodin, 28% odešlo do osvojení, 8% do pěstounské péče. Umístění do dětského domova není tedy řešením na celý život, jak by se někdo mohl domnívat. Při dobré spolupráci orgánů péče o děti, soudů, lze délku pobytu dítěte v zařízení zkrátit a tím i minimalizovat následky na jeho vývoji.
Nedělejme z dětí pokusné králíky
Nabízí se tradiční otázka. Je lepší jakákoliv rodina než ústav? Pokud by tomu tak bylo, tak by děti nemusely být z rodin odebírány a různá zařízení pro ně by nemusela existovat. Jestliže by chtěla paní ministryně dávat do adopce děti homosexuálním párům, měla by se uvědomit právě tyto souvislosti. Děti bývají umisťovány do zařízení pro selhání rodiny, pocházejí z rodin nestabilních, neúplných či naprosto rozvrácených. Jsou však homosexuální páry stabilnější? Podle dosavadních zkušeností nikoliv. Mohou poskytnout dítěti, které již na začátku svého života nezažívá dostatečně mateřskou i otcovskou roli dobrých rodičů, tyto staletími prověřené hodnoty? Hodnoty poskytující do života ony správné a žádoucí rodinné kompetence a vzory? Domnívám se, že nemohou. A to ani dítěti nepoznamenanému nepřízní osudu. Natož dítěti, které již na počátku života prožilo trauma špatné péče, zanedbání, ubližování.
Snaha paní ministryně mi připomíná šílený nápad, že by se nezaměstnanost na Ostravsku dala řešit vytvářením pěstounských rodin. Tedy, že by nezaměstnaní místo dávek v nezaměstnanosti dostávali do péče děti z domovů a pobírali na ně příslušné dávky.
Přestaňme dělat z dětí pokusné králíky jakéhosi sociálního inženýrství. Hledejme spíše cesty jak podpořit fungující rodiny, aby neselhávaly. To přinese dětem i reálně více užitku než prosazování možnosti adopcí homosexuálními páry.
Autor je dětský lékař a předseda Společnosti sociální pediatrie České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně.
článek vyšel pod názvem Homosexuální pár není rodina" v MF Dnes 9.3.2007