Příběh demokratického nacionalisty Ladislava Rašína
Dvacátého března 1945, zemřel ve vězeňské nemocnici ve Frankfurtu nad Mohanem Dr. Ladislav Rašín, československý právník a zejména politik, který nám může sloužit coby symbol demokratického nacionalismu. Protože výročí jeho smrti již klepe na dveře, bylo by dobré učinit za jeho životem stručné ohlédnutí.
Rašín se narodil v Praze roku 1900 a po absolvování prestižního gymnázia v Křemencově ulici ( tzv. Křemencárně ) vystudoval právnickou fakultu. Již tehdy se kromě advokátní praxe věnoval politické činnosti a to v Československé národní demokracii, stejné straně, v níž působil jeho otec, ministr financí Alois Rašín. Uvnitř této pravicově vlastenecké strany mu připadla vůdčí role v Mladé generaci národní demokracie, což bylo způsobeno sympatiemi, které mu projevovala pravicově orientovaná část studentské mládeže.
Společně se stranickými kolegy Klímou, Touškem, Ebertem a dalšími založil na přelomu let 1923 a 1924 v rámci strany skupinu Národní myšlenka, soustředěnou okolo stejnojmenného časopisu, nesoucího podtitul nezávislá revue československého nacionalismu. Na významu tato skupina nabývala od třicátých let, kdy tvořila jedno z „rebelantských“ křídel uvnitř strany ( dalšími „neposlušnými“ byli národní demokraté z Vinohrad a fašizující křídlo okolo italofila Hlaváčka ).
Národní myšlenka se označovala za nejopravdovější část národní demokracie, hájící původní program strany. Své stranické předáky, zejména průmyslníka Hodáče, vinila z účasti ve vládní koalici s německými a socialistickými stranami a z kontaktů s německým i maďarským velkoprůmyslem. Tímto postupem pochopitelně brzdila smiřování špiček národní demokracie s levostředovým Hradem.
Národní myšlenka stála na pozicích demokratického národního státu Čechů a Slováků. Po celou dobu vycházení tvrdě útočila proti německé iredentě, zejména henleinovské SdP ( dříve SHF ), projevovala se taktéž ostře antikomunisticky a protisovětsky. Její krédo je výstižně zobrazeno ve článku R. B. Máchy : „Jest v povaze našeho národa, že trvale nedovede snésti jařmo duchovního nevolnictví. Proto jest jemu demokracie vlastní. Bude tedy naším heslem, které nejlépe odpovídá potřebám a povaze naší, heslo : Za Československo a demokracii !“
Po vnitřních sporech, kdy byl Rašín a další jeho souputníci načas odvoláni z vedoucích postů v Mladé generaci, aby se tam později zase slavně vrátili, se Ladislav Rašín stal roku 1933 členem vedení Čs. národní demokracie.Tedy v době kdy v sousedním Německu dala většina jeho občanů důvěru rozpínavému nacismu, reprezentovaného Adolfem Hitlerem. Ten měl ostatně přemnoho stoupenců i mezi třímilionovou německou menšinou, žijící na území ČSR.
„…posláním Československé republiky jest býti národním státem, jenž by sloužil cílům státního a vládnoucího československého národa a v němž by národnostní zlomky byly v postavení menšin…“ formuloval odhodlaný politik své jasné stanovisko vůči separatistickým projevům sudetských Němců.
Na jaře, v květnu 1935 přišel čas parlamentních voleb, do nichž sudetoněmecká iredenta postavila velice silnou stranu Sudetendeutsche Partei ( SdP ). Rašín jakožto vlastenec a demokrat otevřeně varoval před její registrací a připuštěním k volbám, přičemž argumentoval protinárodní a protidemokratickou podstatou této strany.
Později o tom napsal v Národní myšlence : „ Původ, vývoj a budování Henleinovy strany dokazují, že Konrad Henlein nikdy nebyl a není nadšen pro demokracii, zato však mistrovsky ovládá hakenkreuzlerskou klaviaturu….pojem Sudetendeutschland….odporuje svým vnitřním obsahem naprosto úpravě československé republiky, která zná jen jednotný a nedílný celek.“
Rašína mohlo těšit, že ve zmiňovaných volbách byl za svůj politický subjekt – teď už přetvořený v Národní sjednocení – zvolen do parlamentu a spolu s ním usedl do lavice jeho dlouholetý souputník z Mladé generace i Národní myšlenky, Dr. Vlastimil Klíma.
Jinak ovšem volby naplnily černé představy českých nacionalistů a nejen jich. Německá menšina hlasovala vskutku jednotně…volby proto vyhrála SdP ( 15,2 % ).
Národní myšlenka troubila na poplach. Vyzývala k větším výdajům na armádu, kritizovala Hlinkův autonomismus, podle ní zbytečně nahrávající Německu a burcovala k jednotě. „ Ve všech českých obcích jediná kandidátní listina na základě dohody stran tak, aby volby mohly odpadnouti. Proti jednotné německé menšině, proti autonomistické frontě Němců, Maďarů a pobloudilých luďáků jednotný, svorný československý národ.“ navrhoval Rašín před obecními volbami na jaře 1938.
Roku 1938 prosazoval Dr. Rašín obranu Československa za každou cenu. Stál v čele Výboru na obranu republiky, jejíž zájmy mu byly tak blízké, že on, zarytý antikomunista, veřejně prohlásil : „ Já, Rašín vám říkám, že není rozdílu mezi mnou a komunisty v tu chvíli, kdy jde o to republiku hájit a uhájit.“
Tento postoj nezměnil ani po ratifikaci tzv. mnichovské dohody. Koncem září vedl delegaci protikapitulačních poslanců, která chtěla přesvědčit prezidenta Beneše o nutnosti boje.
„Na tomto Hradě vládli čeští králové samostatnému státu a určovali často dějiny Evropy. Zde na tomto Hradě se ale nikdy neustupovalo. Měli jsme se bránit. Ustoupili jsme sami. Příští generace nás odsoudí, že jsme bez boje vydali své kraje….Je pravda, že jiní nás zradili, ale my zrazujeme sami sebe“ řekl do očí prezidentovi.
Ostudná doba druhé republiky, poznamenaná mnichovským dědictvím, přinesla „zjednodušení“ politického systému, v němž směly existovat pouze dvě strany – vládnoucí Strana národní jednoty ( zahrnovala bývalé agrárníky, živnostníky, většinu Národního sjednocení, lidovce, české fašisty a malou část národních socialistů ) a „smluvně opoziční“ Národní strana práce ( tvořená bývalými sociálními demokraty a většinou národních socialistů) . Rašín v tomto trapném představení odmítl figurovat a v parlamentu dále působil coby „nezařazený nacionalista“. Stejně se zachoval další národní demokrat, již zmiňovaný Vlastimil Klíma.
V časech druhorepublikového paskvilu, kdy se k moci draly nejrůznější osoby i hnutí pochybného charakteru viděl Rašín : „…tak mnoho podlosti, zbabělosti a bezcharakternosti, jako nikdy předtím.“
Při hlasování o zmocňovacím zákonu, jenž de facto odstraňoval poslední zbytky demokratického systému, Rašín hlasoval proti a tehdy už to chtělo odvahu. Kromě něj ji v sobě našli jeho straničtí kolegové Vlastimil Klíma a František Schwarz, s nimi pak ještě někdejší sociální demokraté Modráček ( prarodič ministryně Buzkové ) a Nečas. Ostatní raději ohnuli hřbet. V průběhu zasedání Rašín přednesl svůj patrně nejlepší projev. Odsoudil v něm proněmeckou orientaci druhé republiky, protižidovské štvanice, trializaci státu, jakož i „slovenské nadpráví“ a hon na čelní představitele předmnichovské ČSR.
Katolickým autoritářům a představitelům agrofašistické pravice vmetl do tváře, že využívají národní katastrofy k vyřizování účtů s politickými odpůrci z první republiky. Měl pravdu. To, co tyto skupiny předváděly, hraničilo téměř s kolaborací. Smutné je, že k těmto nechutným projevům se nechala strhnout i osobnost formátu Rudolfa Medka. Rovněž katoličtí umělci Deml, Durych, Renč a Zahradníček řádili jak utržení z řetězu, uzurpujíce si přitom monopol na řízení kulturního života.
Časopis Národní myšlenka nezahálel. Zatímco politická aréna hledala „nový pozitivní vztah k Německu“, nacionalističtí redaktoři trvali na svém. „Přirozených zákonů nelze uměle předělati. Proto není vyhlídky na konečné odstranění antagonismu mezi Čechy a Němci. A mění – li se dnes československá oficiélní politika, duše československého lidu se nikdy nezmění.“ dodával Klíma v pomnichovském vydání Národní myšlenky odvahu zaskočeným.
Po nacistické okupaci zbytku českých zemí se Rašín stal jedním z čelných představitelů celoprotektorátní odbojové organizace Politické ústředí, avšak už třináctého prosince 1939 došlo k jeho zatčení gestapem. Původně vynesený rozsudek smrti mu byl později změněn na patnáct let těžkého žaláře s poznámkou „návrat nežádoucí“.
Válku Rašín strávil v nechvalně proslulých věznicích Ploetzensee, Kaisheim a Dietz nad Lechem. Zemřel na lůžku frankfurtské vězeňské nemocnice, krátce před příchodem americké armády.
Svoje pojednání bych rád zakončil větou historka M. Churaně, která uzavírá jeho ( místy kritický) pohled na Ladislava Rašína : „ Osobní statečnost a upřímné vlastenectví L. Rašína však nelze nevidět. Položil za ně život.“