Slovníček evropských levicových pojmů - I.
1. Trvale udržitelný rozvoj (Sustainable Development)
Evropská i světová politika je charakterizována mimo jiné také neustále probíhajícím střetem myšlenek. Ten se projevuje v soutěži různých principů, na jejichž základě chtějí politikové uspořádat své společnosti a ospravedlnit své vládnutí. Výsledkem tohoto nekončícího procesu je permanentní tvorba nových konceptů a principů. Mistrem v jejich produkci je evropská levice, která tak činí již desítky let a jež na jejich základě následně proměňuje evropskou realitu. Tvorba nových principů a jejich prosazování v akademických kruzích, ve sdělovacích prostředcích a nakonec i v politickém a legislativním procesu probíhá bez hlubší reflexe. Politika a legislativa se tak mohou během velmi krátké doby velmi výrazně proměnit.
Při své činnosti v Evropském parlamentu se s tímto fenoménem setkávám dnes a denně. Pro politika je nejdůležitější, jak se rozhodne při jednotlivých hlasováních. Pokud však chce držet konzistentní názorovou linii, musí se dříve nebo později vypořádat se všemi klíčovými principy dnešní debaty a zaujmout k nim stanovisko. Na základě těchto úvah bych rád během letošního roku na stránkách Revue Politika popsal deset základních principů, které prosazuje světová a evropská levice a které zásadně ovlivňují i českou politickou diskusi.
„Nedědíme Zemi po našich předcích,
nýbrž si ji vypůjčujeme od našich dětí.“
Antoine de Saint-Exupéry
Vymezení pojmu a jeho historie
Termín "trvale udržitelný rozvoj" vstoupil do veřejné debaty poměrně nedávno, ale v politických i legislativních aktech je na národní, evropské i světové úrovni již velmi silně etablován a zásadním způsobem ovlivňuje politickou debatu i praktický život v celém západním světě.
Obecně sdílená definice trvale udržitelného rozvoje je následující: "Trvale udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který naplňuje potřeby přítomných generací, aniž by ohrozil schopnost naplňovat je i generacím budoucím."
Počátky termínu je možné hledat na přelomu 60. a 70. let, kdy se v rámci tzv. Římského klubu začaly hledat odpovědi na otázky dostatečného zajištění surovin, energie a potravin pro rostoucí světovou populaci. V roce 1972 Římský klub zveřejnil zprávu s názvem "Limits of Growth", která tvrdila, že v horizontu několika málo desítek let dojde k vyčerpání všech klíčových druhů surovin. Aby se této hrozbě zabránilo, bylo nutné začít provádět politiku "trvale udržitelného rozvoje" spočívající především v přechodu na "obnovitelné zdroje energie". Tento přechod přitom měl být politicky řízen a prosazen. Hlavními autory zprávy byli manželé Meadowsovi.
V 70. a 80. letech se pojem "trvale udržitelného rozvoje" pohyboval pouze v oblasti akademických úvah a diskusí. Postupně však začal pronikat do politického procesu, kde klíčovou roli sehrála německá Strana zelených, které se jako první zelené formaci podařilo dostat do parlamentu a začít prosazovat tuto agendu v praktické politice.
V roce 1972 se uskutečnila konference Organizace spojených národů (OSN) na téma prostředí člověka. Myšlenka "trvale udržitelného rozvoje" zde zazněla velmi silně v souvislosti s problémem nerovnoměrného vývoje světového hospodářství a v souvislosti s působením ekonomického růstu na stav planety. Byly zde položeny základy teorie o nerovnoprávných vztazích mezi vyspělým "globálním severem" a chudým "globálním jihem".
V roce 1987 byla stanovena definice "trvale udržitelného rozvoje" v tzv. zprávě Brundlantové, pojmenované po norské sociálnědemokratické političce Gro Harlem Brundtlandové, předsedkyni Světové komise pro životní prostředí a rozvoj (WCED) fungující v rámci OSN.
V roce 1992 byl pojem "trvale udržitelného rozvoje" globálně zpopularizován na "Summitu Země" konaném v brazilském Rio de Janeiru. Ve stejném roce vyšla (po dvaceti letech) navazující zpráva "Meze růstu", jež dostala název "Beyond the Limits", "Překročení mezí". Kniha přinesla aktualizované předpovědi založené na matematických modelech růstu lidské populace a vyčerpání zdrojů surovin a energie. Většina těchto předpovědí tvrdí, že v letech 2020-2060 dojde v důsledku znečištění životního prostředí a vyčerpání zdrojů k významnému poklesu životní úrovně.
Jako dva klíčové směry v uvažování zastánců "trvale udržitelného rozvoje" se v 90. letech prosadily teze o nutnosti využívání "obnovitelných zdrojů energie" a teze o "globálním oteplování". Na základě obou těchto tezí byla na politické i legislativní úrovni přijata dalekosáhlá opatření, která se pokouší zásadním způsobem ovlivnit fungování světového hospodářství.
Trvale udržitelný rozvoj je dle zastánců této teorie možný jen v případě, že se budou využívat pouze "obnovitelné zdroje energie". Využívání "neobnovitelných zdrojů energie" je totiž údajně "trvale neudržitelné", protože budou při zachování stávajícího rozsahu těžby brzy vyčerpány. Proto zastánci teorie "trvale udržitelného rozvoje" prosazují politiku, která vede k umělému omezování a zdražování tradičních zdrojů energie, jako je například uhlí, plyn, ropa nebo jádro, a naopak uměle podporují (s využitím masivního přerozdělování) tzv. obnovitelné zdroje energie, jako jsou větrné elektrárny, biopaliva, biomasa apod.
Druhý proud argumentace sleduje totožný cíl a říká, že využívání tradičních zdrojů energie ničí životní prostředí a přispívá ke "globálnímu oteplování". Tomu se má dle zastánců této teorie opět zabránit přechodem k "obnovitelným zdrojům energie". Globální oteplování je nyní politicky velmi aktuální, protože je legislativně uznáno (přinejmenším v Evropské unii) jako existující fenomén a je rovněž uznáno, že je povinností členských států vynucovat takovou politiku, která bude omezovat emise tak, aby se globálnímu oteplování zabránilo. Posledním příspěvkem do debaty o "globálním oteplování" je tzv. Sternova zpráva, která byla vypracována na objednávku britské levicové vlády Tonyho Blaira.
Zde se kruh vrací zpět k debatě o vztazích mezi "globálním severem" a "globálním jihem". Rozvojové státy přijaly tzv. Kjótský protokol pouze za podmínky, že samy nebudou muset na své emise uplatnit žádné restrikce. Ty se původně zavázal prosadit pouze "globální sever" v rámci své "větší" odpovědnosti za stav Země. Spojené státy si to ale včas rozmyslely a Kjótský protokol neratifikovaly. Učinila tak pouze Evropská unie. To je jeden z hlavních důvodů, proč evropská levice nenávidí amerického prezidenta George W. Bushe.
Princip "trvale udržitelného rozvoje" je v současné době v rámci OSN součástí globální politické agendy a v rámci EU pevnou součástí legislativy a politiky všech členských států Evropské unie. Přímo ovlivňuje uplatňování politiky v oblastech životního prostředí, dopravy, energetiky, zemědělství, potravinářství, územního plánování a v mnoha dalších klíčových oblastech fungování moderní společnosti.
Termín je záměrně poměrně vágně definován, aby poskytoval možnost dalšího rozvíjení tohoto tématu. Jeho oficiálními vykladači jsou "zelení politikové" a "zelená hnutí". Po zhruba dvaceti letech působení této politické ideologie na světové politické scéně se přitom těmto lidem podařilo najít spojence i v řadách mnoha tradičních levicových i pravicových politiků. Typickými příklady jsou Albert Gore na americké levici a Arnold Schwarzenegger na americké pravici. Pro rozvoj této ideologie bylo klíčové, že se jí podařilo vytvořit institucionální bázi pro své každodenní prosazování - křesla ministrů životního prostředí ve všech evropských vládách a tisíce křesel úředníků životního prostředí na úřadech všech stupňů státní správy a samosprávy kdekoliv v Evropě. Tato byrokratická základna dává zelené ideologii mimořádně silnou pozici ve veřejné debatě. Její kritici jsou zpravidla označováni za "nepřátele přírody", a tím automaticky diskvalifikováni ze seriozní debaty.
Má pravicový politik hájit "trvale udržitelný rozvoj"?
Odpověď na tuto otázku je dle mého soudu zcela zřejmá - nemá. A nemá tedy ani hlasovat pro cokoliv, co z tohoto principu dle zelených ideologů vyplývá. Nemá tedy například usilovat o zákaz jaderné energie, nemá usilovat o omezení automobilové dopravy a nemá usilovat o zvýhodňování obnovitelných zdrojů energie. Existuje k tomu několik zásadních důvodů, které se zde pokusím definovat.
Falešný výklad dějin Západu
Klíčovou charakteristikou dějin lidstva a západní civilizace je změna a neustálý proces přizpůsobování člověka vnějším okolnostem. Lidé zkrátka vždy hledali nové možnosti a nové efektivnější postupy pro zajištění své existence. Samozřejmě existovaly a existují civilizace, které se z různých důvodů přestaly vyvíjet a ustrnuly na určitém stupni vývoje. Naše vlastní západní civilizace je ale charakteristická právě snahou hledat nové možnosti a jít kupředu. Je to její klíčový rys, a pokud jej odstraníme, povede to k postupnému zániku této civilizace.
Tuto základní charakteristiku naší vlastní civilizace princip "trvale udržitelného vývoje" zcela popírá. Jeho ideálem je to, abychom se nyní dobrovolně omezovali ve svých životech, aby budoucí generace mohly žít stejný život jako žijeme my a nemusely se přizpůsobovat novým poměrům. S jistou nadsázkou se dá říci, že je to požadavek indiána z brazilského pralesa, který trvá na tom, že bude lovit ryby z loďky jako jeho předchůdci a jeho děti tak budou beze změny činit také v budoucnosti. A tomuto uspořádání bude vše ostatní přizpůsobeno - bez ohledu na to, zda se najde jiná možnost obživy, nebo nikoliv.
Takový indián do ovzduší nevypouští žádné skleníkové plyny a využívá jen "obnovitelné zdroje energie", jako je proudění vody a ruční pádlování. Pravděpodobně by však měl existovat úřad, který by měl těmto indiánům spočítat, kolik ryb mohou ročně vylovit, aby se rybí populace "trvale udržela" i pro další generace. Jinak se ale chová velmi ekologicky. Rozhodně nepřispívá ke globálnímu oteplování a k ničení životního prostředí Země jako běžný "občan-darebák" ze států západní civilizace.
Západní civilizace byla a je civilizací založenou na svobodném hledání alternativ dalšího postupu. Princip "trvale udržitelného rozvoje" ovšem takový postup znemožňuje nebo minimálně radikálně omezuje. To, co se nyní jeví některým vědcům a politikům jako "trvale udržitelné", je postulováno jako závazné a lidé jsou povinni se tomu podřídit. Možnost hledat varianty je tak radikálně omezena, a tím je omezen i princip svobody, na kterém naše civilizace stojí.
Všechny levicové filosofie dějin jsou v zásadě přesvědčeny o tom, že prosperita a bohatství Západu jsou postaveny na nelegitimním "vykořisťovatelském" základě. Marxismus tvrdí, že bohatství Západu je postaveno na vykořisťování dělníků. Feminismus tvrdí, že bohatství Západu je postaveno na vykořisťování žen. Ekologismus tvrdí, že bohatství Západu je postaveno na vykořisťování životního prostředí. A moderní levicová kombinace všech těchto přístupů tvrdí, že bohatství Západu je postaveno na celkovém vykořisťování chudých států světa.
Všechny tyto teorie tvrdí, že je nutné podniknout politickou akci, která s tímto "vykořisťováním" skoncuje. Nesdílím žádné z těchto vysvětlení prosperity Západu a nesdílím ani (v západních společnostech všeobecně rozšířený) "pocit viny" za tzv. špatný stav světa a životního prostředí zvláště. Civilizační poselství Západu je naopak pozitivní. Naše prosperita je postavena na svobodě, pracovitosti, podnikavosti, vládě práva, soukromém vlastnictví a osobní iniciativě. To jsou skutečné základy, na kterých stojí prosperita Západu.
Nepochopení a popření principů ekonomie
Princip "trvale udržitelného rozvoje" zcela ignoruje ekonomické principy fungování moderní společnosti - princip vzácnosti zdrojů, odpovídající cenový mechanismus tržního hospodářství a reakce lidí na tyto cenové signály. Julian Simon tvrdí, že celý koncept "obnovitelných" a "neobnovitelných" zdrojů energie je nesmyslný. I kdyby teoreticky hrozilo úplné vytěžení nějaké suroviny, proč by dnešní lidstvo nemělo mít právo tento zdroj využít. Vždyť efektivním využitím zdrojů může být právě využití tohoto tzv. neobnovitelného zdroje a paralelní akumulace zdrojů pro hledání alternativ.
Hledání alternativ je také záležitostí trhu a cenových signálů. O efektivní alokaci zdrojů má rozhodnout nabídka a poptávka, nikoliv usnesení Organizace spojených národů nebo Evropské unie. A pokud skutečně dojde k vyčerpání jednoho zdroje, nabídne trh jiný, alternativní zdroj na základě principu substituce.
Dnes jsme naopak svědky politicky motivované substituce zdrojů energie, kdy je relativně stále ještě levná ropa znevýhodňována vysokými spotřebními daněmi a naopak přirozeně drahá větrná energie složitým přerozdělovacím mechanismem podporována. Toto politické rozhodnutí je nesprávné a ekonomicky neefektivní. Stejně tak je ekonomicky neefektivní tvrzení zastánců "trvale udržitelného rozvoje", že jaderná energetika je "trvale neudržitelná", a proto špatná a nežádoucí.
V poslední době se zastánci teorie "trvale udržitelného rozvoje" přece jen začali věnovat námitkám ekonomů a začali se pokoušet propojit ekonomii s ekologií prostřednictvím teorie externalit. To je jistě pozitivní zpráva, protože zde dochází přinejmenším k uznání toho, že ochrana životního prostředí se má dít prostřednictvím tržně konformních nástrojů. I zde se však dostáváme do oblasti arbitrárních úředních rozhodnutí typu vytvoření trhu tzv. emisních povolenek na bázi Kjótského protokolu.
Omezování svobody, růst regulace a byrokracie
Princip "trvale udržitelného rozvoje" je dobře znějícím sloganem, pod kterým se v praxi nachází stará známá regulace nebo chcete-li centrální plánování. Opět na veřejnost vstupují lidé, kteří tvrdí, že vědí, jak bude vypadat budoucnost a co nám všem hrozí, a tím pádem mají právo nás ostatní vést a nařizovat nám, co máme dělat a co nikoliv.
Prosazování "trvale udržitelného rozvoje" v praxi znamená zřizování stovek a tisíců nových politických a úřednických míst, která musejí být financována z veřejných zdrojů. Tímto způsobem princip "trvale udržitelného rozvoje" přispívá k trvalému nárůstu daní a omezuje možnost jejich případného snižování. Kromě toho tento princip znamená i faktické vyvlastňování těch osob, které vlastní "neobnovitelné zdroje energie". Tržní cena těchto statků, technologií a know-how bude v důsledku prosazování výše zmíněného principu klesat. Stejně tak budou postupně zničena všechna pracovní místa vázaná na těžbu a zpracování "neobnovitelných zdrojů energie".
Prosazování "obnovitelných zdrojů" energie bude trvale působit jako faktor reálně snižující životní úroveň lidí, protože tato energie je zkrátka dražší. Celkově však budou dražší všechny nové investice, protože se budou muset podrobovat novým procedurám, novým požadavkům a novému byrokratickému dohledu.
Firmy se budou snažit z těchto povinností uniknout tím, že přemístí svou produkci do států, které princip "trvale udržitelného rozvoje" neuplatňují. V důsledku toho bude reálně klesat životní úroveň i soukromá podnikatelská iniciativa v Evropské unii a produkce se bude ještě více než dosud přemisťovat do Asie.
Vztah ODS a Strany zelených
Občanská demokratická strana je v současné době spojena se Stranou zelených koaliční smlouvou, na jejímž základě vznikla druhá vláda Mirka Topolánka. Tato koaliční smlouva definuje mimo jiné i celou řadu politických požadavků vyplývajících z principu "trvale udržitelného rozvoje", jak jej dnes chápe právě Strana zelených.
Jedná se mimo jiné o ekologickou daňovou reformu, zákaz výstavby nových jaderných elektráren, zpřísňování požadavků na energetickou účinnost staveb a elektrospotřebičů a preferenci výstavby obchvatů měst před budováním nových dálnic. Všechny tyto požadavky jsou přitom v přímém rozporu s volebním programem Občanské demokratické strany.
Mnoho lidí je stále ještě přesvědčeno o tom, že Strana zelených je ideově k ODS blíže než ČSSD. Nic ale není pravdě vzdálenější než tento soud. Celkově vzato představuje česká Strana zelených minimálně stejné (ne-li větší) riziko pro svobodu jednotlivce než ČSSD. ODS proto nesmí ze svých principů v reálné politice v žádném případě ustupovat a politiku SZ přebírat nebo dokonce obhajovat. Není žádný důvod bojkotovat Temelín, jak činní paní Kuchtová a další politici ze Strany zelených. ODS musí jadernou energetiku naopak jasně podpořit.
Revue Politika 1/2007
www.virtually.cz