Zpověď znechuceného konzervativce..
Občanská demokratická strana sice nikdy úplně ve svém kompaktním celku nepředstavovala politický subjekt, ke kterému by se tradicionalističtěji zaměřený volič mohl bez rozmyslu přihlásit, nicméně to byla strana, ve které bylo „konzervativní křídlo“ a názory docela hlasitě slyšet a v konečné fázi představovala nejrelevantnější českou politickou sílu, která v nějaké podobě patrně nejkonzistentněji podporovala myšlenky řádu, svobody jednotlivce a obranu národních zájmů. Ty tam jsou však časy thatcheristické ODS Václava Klause. Postupem času začaly tradicionalistické myšlenky vyklízet prostor čistě hlásání ekonomických zájmů a degradování celé pravicové politiky této strany na ekonomický liberalismus.
Tento úpadek se prohluboval několik let až potud, kdy se dotkl do té chvíle pro „konzervativní“ ODS nemyslitelného průniku hlásání liberalismu i do mezilidských a sociálních vztahů. Vše vyústilo v trapnou tragikomedii při sestavování vlády, kdy došlo vlivem obrovských ústupků jistému koaličnímu partnerovi k zezelenání celé strany a nakonec k již nijak neskrývanému navržení a ustanovení otevřených neomarxistů (Jacques, Džamila) a zelených pro zahraniční zájmy pracujících agentů-aktivistů (Kuchtová) do vládních funkcí.
Já se tedy ptám, co si myslet o straně, která deklaruje otevřený antikomunismus a přitom vládne s komunisty na více než 50-ti radnicích v ČR, co si myslet o straně, která ustupuje ve svém liberálně-ekonomickém a hospodářském programu socialistům a zeleným výměnnou za toleranci a umožnění vzniku velice pochybně a vratké vlády? Co si myslet o straně, která i otázkách evropské integrace káže vodu a pije víno? Jejím představitelům není trapné doma hovořit o „euro-shitech“ a bruselským soudruhům slibovat, že „vláda podpoří euroústavu“? Co si myslet o straně, která se prohlašuje za konzervativní a přitom se tak vůbec nechová?
Osobně jsem s ODS ztratil jakoukoli trpělivost. Je to pro mě mrtvý projekt, který se bude dále jen drolit a drolit a celé pravicové scéně přinášet jen neštěstí. V současné chvíli tak už nevidím v českém prostředí jedinou relevantní politickou sílu, která by si zasloužila to, abychom pro ní ztráceli čas a úsilí. Svou malou silně depresivní úvahu, která je způsobena tragickou realitou českého politického prostředí, tak nemohu zakončit nejinak, než citací jednoho z nejvýznamnějších německých literátů 20.století, který evidentně trpěl podobným typem deprese.
Škoda krve, pumpovat ji do parlamentního labyrintu ! (Ernst Jünger, německý romanopisec, esejista a filosof)