Zaveďme porotní soudy
V poslední době se toho opět hodně namluví o problémech našich soudů a soudců. Platí, že jednoduchá řešení většinou neexistují, zde to však úplně nesedí. Problém stojí a padá s lidskou kvalitou. Pokud věc jenom trochu zjednoduším, mohu konstatovat, že soudci starší čtyřiceti let nejsou úplně ideální, protože - i přes nespornou existenci výjimek – drtivá většina z nich studovala komunistické právo na komunistických školách, které i přes hrdý titul „doktor obojího práva“ vesměs učilo, že právo je „nástrojem třídního boje a upevňování moci dělnické třídy“.
Soudci pod čtyřicet let jsou na tom sice teoreticky se vzděláním nepochybně lépe, ale zase jim většinou chybí zkušenost, moudrost a přirozená autorita, což jsou všechno věci, které sebou nese právě vyšší věk – pravda – neplatí to o úplně každém. Za této situace nemůže existovat jiné řešení, které by mohlo způsobit okamžitý a úplný zvrat směrem k daleko vyšší funkčnosti a zejména důvěryhodnosti justice, než návrat k praxi porotních soudů. Není to nepřirozený implantát angloamerického práva, jak zní nejčastější protiargument, porotní soudy u nás fungovaly na samém začátku první republiky a v době jejího trvání byla tato praxe bohužel zrušena. Jejich význam je daleko širší než by se na první pohled zdálo. Pokud o případné vině či nevině rozhoduje dvanáct náhodně vylosovaných, netrestaných a úctyhodných občanů, kteří navíc v případě hrozby vysokého trestu musí rozhodnout dvanáct k nule, je míra spravedlnosti nesrovnatelně vyšší a riziko justičního omylu se blíží k nule.
Porota je, narozdíl od jednotlivce, téměř neuplatitelná a nezastrašitelná, protože případné náklady a hlavně míra rizika s tím spojená, stoupá až někam k dvanáctinásobku, což jak matematici potvrdí, je opravdu hodně velké číslo. Soudce se stává „moderátorem procesu“ a výši trestu stanovuje ještě před verdiktem poroty podle precedentu. Porota pak ví, o čem rozhoduje, její členové s výsledným rozsudkem „žijí“ a jelikož se průměrný člověk do této role dostává jednou či dvakrát za život, není to pro něj žádná „houska na krámě“. Soudce naopak sice přestává být opojen vlastní mocí, jež samozřejmě klesá, jeho svědomí však nemusí nést žádnou zátěž. K upevnění právního podvědomí a tím i k výraznému poklesu zločinnosti přispívá značně právě skutečnost, že téměř každý se někdy ocitne v roli porotce…