Z požadavků homosexuálů mrzne úsměv
Novelizace zákona o registrovaném partnerství má přinést společné jmění partnerů, pozůstalostní důchody a s tím související výhody, získání trvalého pobytu v České republice pro partnera ze zahraničí a vyřešení vztahu k biologickému dítěti zesnulého partnera.
Ačkoliv nelze tvrdit, že by v zajištění péče o děti nebyly nedostatky, homosexuálním aktivistům jde i v tomto případě o základní bod jejich agendy - tedy dosáhnout pro homosexuální páry privilegií, vyhrazených rodinám. O nějaké praktické otázky, které by opravdu tak komplikovaly běžný život homosexuálů, tu vůbec nejde.
Ostatně fakt, že registrované partnerství uzavřelo jen asi dvě stě párů, dokazuje, že drtivá většina homosexuálů nikdy k životu státní posvěcení svých svazků nepotřebovala. Natož nyní nějakou novelizaci, nemluvě o dalších zákonech. Oněm několika aktivistům, kteří mluví jménem celé homosexuální komunity, jde prostě o uznání ze strany státu a společnosti. Touží po právech, vyhrazených u nás z dobrých důvodů jen rodinám.
Ve svém tažení za zvláštní práva je těmto aktivistům vhodným pomocníkem i antidiskriminační zákon. Z něj - jako z každého špatného zákona - budou mít ovšem prospěch jen podvodníci a právníci. Je totiž příkladem naprostého právního šlendriánství. Zavádí presumpci viny (dokažte, že jste nediskriminoval!) a státní dozor i do soukromoprávních vztahů.
Homosexuály u nás nikdo nediskriminuje
Samozřejmě, na první pohled to vše vypadá hezky. Ať mají registrované partnerství, komu to vadí? Ať je antidiskriminační zákon, nechceme přece nikoho diskriminovat. A proč by nemohli vychovávat děti? Lepší než je nechat v dětském domově. Je to ale složitější. Homosexuály u nás nikdo nediskriminuje. Ostatně, pokud by se tak dělo, budu první, kdo by se jich zastal. Každý člověk má právo na svou důstojnost, bez ohledu na sexuální orientaci. Každý má právo na elementární slušnost -ostatně, nevzpomínám si, že by si kterýkoliv homosexuál kdy stěžoval na nekorektní jednání z mé strany.
Že se někteří homosexuálové setkávají v běžném životě s ústrky, je nemilé a odsouzeníhodné. Stejně tak se ale s ústrky setkávají lidé obézní, postižení či jinak vyčnívající (např. křesťané) a také to nehodlají řešit zákonem. Tím méně pak špatným zákonem.
Že maluji čerta na zeď? Ne!
Bohužel, ideologie politické korektnosti a antidiskriminační šílenství vede k opačné diskriminaci. Tolerance kdysi znamenala (Voltairovými slovy) svobodné vyjadřování názorů, se kterými nemusím souhlasit.
Současný boj za toleranci, kterým se tolik zaštiťují zejména zastánci sexuálních, etnických a náboženských menšin, znamená takřka přesně opak - umlčuje jakoukoliv kritickou diskusi o homosexualitě, Romech atd. Kdo nevyhovuje, je totiž šmahem označen za homofoba či rasistu... Jistě, u nás to zatím tak daleko nedošlo. A leckdo bude tvrdit, že maluji čerta na zeď.
Nemaluji. Máme totiž jednu velkou výhodu. Kopírujeme zcela přirozeně vývoj ve vyspělých západních státech. To, co je nyní ve Španělsku, Nizozemsku či některých státech USA normou, bude se značnou pravděpodobností normou i u nás.
Za deset let. Za deset let se tak u nás můžeme dočkat označování rodičů politicky korektními termíny „rodič A“ a „rodič B“, jak to prosazuje socialistická vláda ve Španělsku, kde mohou homosexuálové uzavřít klasické manželství i adoptovat děti.
Za deset let tak obrázkové učebnice pro děti v mateřských školách budou obsahovat vyobrazení laškujících rodičů stejného pohlaví a v osnovách budou takové body jako „rozvoj bezpředsudkového jazyka“, „rozeznávání a respekt k různým formám rodiny“ nebo „přehled televizních reklam s genderovými stereotypy“. A v televizních pořadech pro děti se bude zpívat o tom, jak je bezva mít dva tatínky (jako se to již nyní děje v Nizozemsku). A proč dva? Klidně tři. Vždyť německá poslankyně za Zelené Julia Seeligerová navrhuje zrušit manželství a nahradit ho občanskou smlouvou, ve které by se na stejné úrovni ocitli ti, kdo chtějí žít v dočasných svazcích, svazích s více než jednou osobou a v „přátelství spojeném se sexem“.
A až se bude někdo vysmívat, že je to zbytečná panika, ať si vzpomene, že před patnácti lety tady registrované partnerství vzbuzovalo také jen úsměv na tváři. Teď úsměv mrzne na rtech.
Stejně tak se ale s ústrky setkávají lidé obézní, postižení či jinak vyčnívající - například křesťané - a také to nehodlají řešit zákonem.
Autor je exposlancem za KDU-ČSL
Článek vyšel 19. ledna v Lidových novinách.