O hnacím motoru civilizace
„To je fakt… já vlastně nevím, čemu by se dalo věřit.“ řekl mi před časem jeden středoškolák při vzájemném rozhovoru. Ta věta ve mně zanechala nesmazatelnou vzpomínku a to i z toho důvodu, že mnoho lidí různých generací toto „přesvědčení“ nosí v sobě aniž by ho vyslovilo nahlas. Vyplývající nebezpečí je hrozivější, než by se na první pohled mohlo zdát.
Zamysleme se. Žijeme v suverénním státě euroatlantického okruhu, který bývá označován rovněž jako okruh západní či západokřesťanský. Kultura a civilizace, jíž jsme součástí, dosáhla ve všech oborech lidské činnosti takových výsledků, o nichž si ostatní kulturně – civilizační oblasti mohou nechat zdát. Řecká polis kombinovaná s odkazem staré římské republiky a hodnotami křesťanství založila nebývalý občanský systém, v němž mají lidé garantovánu svobodu, důstojnost a rovnost před zákonem.. Technologickému náskoku západu mohou konkurovat snad pouze východoasijští „tygři“. Shakespeare, Dante, Racine a mnoho jiných stvořili kulturní skvosty, jimiž nemohla otřást ani odcházející staletí.
Svou pozici na „špici pelotonu“ si západní země udržely de facto dodnes, kdy jsou těmi nejpříjemnějšími místy k životu. Celá dlouhá staletí ukazovaly státy postavené na anticko – křesťanském základě svou neohrozitelnou vyspělost. Vyspělost společenskou, politickou, technologickou, kulturní i hospodářskou.
Položme si tedy otázku proč tomu tak bylo. Jistě, svou roli sehrály v neposlední řadě příznivé hospodářské a geografické podmínky, ovšem ty nemohou zaručit dynamický rozvoj v tak dlouhém časovém horizontu.
Ptám se proto jinak – Co vedlo k neustálému rozvoji ? Proč jednotliví obyvatelé následovali určitý model ( byť mnohokráte obměňovaný ) po tak dlouhý čas ? A co vlastně určovalo jejich vnímání kontinuity ? Jaký byl hnací motor západního stroje ?
Šlo o hodnoty. Hodnoty, které přetrvávaly a umožňovaly pevné ukotvení člověka v jeho světě. Tu první můžeme nazvat patriotismem, vlastenectvím. Své kořeny má už ve starém Římě, kde byla římská pospolitost chápána jako velká obdoba rodiny. Odtud tedy vřelý vztah k zemi a úcta k její historii i tradicím a v neposlední řadě i etika obětování se pro svou zemi. Věrně to již tehdy vystihl antický poeta Horatius : „Dolce et decorum est pro patria mori“ ( Sladké a vznešené je umírat za vlast) Na rozdíl od radikálně islámského „muslim nemá vlast“ se v našem okruhu objevuje prvek vlastenectví již v dobách rané římské republiky.
Druhým základním sloupem, jímž podepřely západní národy svou prosperitu byly principy vycházející z křesťanského učení. To ovlivnilo naši společnost možná více, než jsme si dnes někdy ochotni připustit. Vždyť i americká Ústava z osmnáctého století, pokládaná za vzor uvozujícího dokumentu skutečně svobodného státu, se křesťanskými hodnotami výrazně inspirovala. Stejně tak instituce manželství, rodiny a určitá přirozená společenská hierarchie má kořeny v křesťanství, přičemž je lhostejné, zda jde o křesťanství katolické, protestantské nebo pravoslavné.
Vyznávání křesťanských hodnot proto podle mě není nezbytně podmíněno pravidelnou návštěvou kostela či klečením před oltářem, ale uvědoměním si kontinuity,tradic a důvěry k osvědčeným společenským mechanismům.
Z těchto dvou hlavních součástí se tedy skládal onen hnací motor naší civilizace, jehož výkon umožnil rychlejší „jízdu staletími“ Díky němu jsme také nakonec úspěšně odrazili masivní nápor Hitlera a Stalina.
Každý motor se však někdy zadře. Nenacházíme se snad dnes právě v době, kdy náš hnací motor mele z posledního ?
Nechci zabíhat do přílišných podrobností a tak se budu soustředit pouze na Českou republiku, kde žijeme. Vlastenectví prožívá období těžké defenzívy. Multikulturní propaganda znázorňuje patriotismus jako něco nepatřičného. Slavní hrdinové minulosti se stávají „nesnášenlivými“ pesonami non grata. Význam tradic je soustavně relativizován, neboť podle výkladů módní postmoderny žádná pravda vlastně neexistuje. Ideál hrdého občana vystřídal typ konzumenta bez hodnot. Jedinou univerzální hodnotou se stává tolerance. Ta však nikdy nebyla a nebude nosným ideálem. G.K. Chesterton měl pravdu když prohlásil : „Pouhopouhá tolerance je ctnost lidí, kteří již v nic nevěří.“
A přihlásit se k odkazu křesťanského učení ? S tím mají problém i mnozí vrcholní evropští politici, zejména socialisté, komunisté a ultraliberálové. Svět pozvolna přestává být vykládán jako soustava obecně platných pravd. Jediným měřítkem se stává lidské ego. Hodnoty zemřely, žijte konzumem ! hlásá nová revoluce.
Jaké důsledky z toho všeho pro nás plynou ? Zhruba takové, že ona citovaná věta z úvodu článku se stává životním postojem stále většího množství lidí. Právě to může znamenat náš konec. „Velké civilizace a zvířecí normy chování mohou koexistovat jen krátkou dobu…“ připomíná zcela oprávněně Pat Buchanan.
Nespoléhejme na vojenskou a technologickou převahu západu, nemusí nám totiž být vůbec platná. Starověký Řím také nezanikl silou zbraní, ale vnitřním rozkladem. V době svého úpadku procházel hodnotovou krizí podobnou té naší současné.
„Žádný stroj není lepší než jeho obsluha.“ řekl legendární generál George S. Patton. Co však dělat, když se obsluze nechce do boje ? Když ztratila hodnoty, za které by byla ochotna bojovat. Co dělat…?