Přeběhlíci, kterých si nelze vážit
Z pera senátora Pitharta jsme si přečetli lidoveckou interpretaci naší politiky: „jedni chtějí, abychom se vrátili k té či oné formě opoziční smlouvy a jiní to odmítají“. Je jediný důvod, proč tudy vede hranice mezi dobrým a zlým: opoziční smlouva znamená ‚slastné vládnutí bez opozice‘. Potřeba silné opozice je údajně nejvyšším přikázáním, ‚vše ostatní je podružné‘. V takto vykresleném světě přeběhlíci nejednají z důvodů nízkých a nečestných. Nezáleží, jakou mají motivaci, hlavně když jim není ‚prokázána‘. Jsou to hrdinové demokracie ‚zasluhující respekt‘!
Tento výklad známe z epizody kolem Kalouskova veletoče. Pro vedení lidovců bylo tehdy hrdinstvím stát se přeběhlíkem, opustit v jednáních ODS a za zády všech se dohodnout na vládě podporované komunisty. Ukázala se slabina této teorie: veřejnost i obyčejní lidovci takové jednání odmítli. Přeběhlík je přeběhlíkem a nejvyšší přikázání zní jinak. Kalousek musel rezignovat.
Nutno zmínit vývoj filosofických názorů senátora Pitharta: on v roce 1990 navzdory kritice sestavil svou vládu tak, aby ‚slastně neexistovala žádná opozice kromě komunistů‘. Tehdy se obhajoval poukazem na zkušenost z roku 1945, že si ‚opozici dovolit nemůžeme‘. Dnes tuto variantu považuje za „dar komunistům k nezaplacení“. Možná tím tehdy splácel nějaký dluh?
Touha po silném zastoupení ve vládě ovlivňuje Pithartovy odborné názory: ‚S většinou jednoho hlasu se obtížně vládne‘. Mnohé vládní intriky jsou nemožné, ale teorie koalic zdůvodňuje a dokazuje, že to je nejstabilnější politické uspořádání. Je záhadou, proč by se podle Pitharta měla strana, která se ocitla v opozici kvůli přeběhlíkovi, ‚vnitřně diferencovat‘. Proč by přebíhali další, když z toho nic nemají, už ani vavřín hrdinů demokracie za spravedlivé přeběhlictví. Ohrožená skupina se naopak semkne a začne si vytvářet pozice pro získání moci v budoucnu. Pokušení zbytečného přeběhlictví je vytlačeno ambicemi včas obsadit pozice, které se jednou zhodnotí.
Spory o opoziční smlouvu jsou bojem o minulost, ale ukazují Pithartův politický styl. Opoziční smlouva, správně tichá koalice, není českou specialitou! Má stejná rizika, jako velká koalice, ale není pravda, že znemožňuje opozici. Sílu opozice neurčuje, kolik má poslanců, ale jak kvalitně pracují. Riziko velké a tiché koalice na rozdíl od obyčejné je jen v ústavní většině.
V době opoziční smlouvy skutečně došlo k jedné změně Ústavy, byly zřízeny kraje, které Pithart v roce 1990 zrušil. Další čtyři změny Ústavy prosadily běžné koaliční vlády s podporou komunistů za účasti lidovců. Těžko rozhodnout, zda tím sledovali ‚principy‘, či zda to byla jen ‚obratnost‘ nutná z dosažení ‚momentální výhody‘.