Má být 'bagdádský řezník' popraven?
Francouzský konzervativní myslitel hrabě Joseph de Maistre napsal, že kat dělá společnost. K danému výroku jej nevedla nenasytná krvelačnost, ale úvaha o hodnotách a řádu. Pokud společnost vyznává jisté hodnoty a považuje je zároveň za svůj základ, pak také trestá ty, kteří svými činy na tyto hodnoty útočí, tj. svým chováním de facto odmítají jejich platnost (přinejmenším pro ně samé). Následný trest vyměřený představiteli společnosti je tedy spíše konstatováním stavu, který si viník zvolil sám svými skutky. "Rozchod" se společností může být dočasný nebo trvalý a v dějinách vykazoval různé podoby: vyhnání, otroctví, uvěznění, poprava atd.
Trest smrti najdeme všude
Trest smrti můžeme v běhu historie najít všude na světě. Pomineme-li některé pacifistické náboženské proudy, tak k jeho zpochybnění na Západě dochází až s příchodem liberálních směrů, které popírají existenci stálých hodnot ve společnosti a prohlašují je za pouhé proměnné konvence. Abolicionismus, hnutí usilující o zrušení trestu smrti, jde ruku v ruce s odmítáním morálního fundamentu. To později v některých levicových koncepcích ústí do chápání zločince ne jako viníka, nýbrž jako oběti společnosti, která jej svými předpisy vyplývajícími z reakčního pohledu na soužití a autoritu, znásilňuje. Odtud také pramení morbidní sympatie pro romantické vrahy a zloděje (rozuměj rebely proti útlaku), které sledujeme v moderní kinematografii a literatuře.
Paradox demokracie
Aplikace trestu smrti má, ostatně jako uplatnění každého trestu, rovinu teoretickou a praktickou. I když odpůrci nejvyššího trestu většinou prohlašují, že jejich postoj vychází z etických základů, přesto paradoxně nejčastěji argumentují na rovině praktické, např. nedokonalostí soudnictví. Moderní evropské státy v otázce trestu smrti popírají svou nejzákladnější hodnotu a postulát - odmítají vůli lidu. Najednou to není hlas novověkého boha, dému, který se dožaduje trestu smrti (viz průzkumy veřejného mínění), ale rozhodnutí neoaristokratických elit, co určuje zákony společnosti.
S tím souvisí i určitý pocit nespravedlnosti. Zatímco zločinec svým osobním samosoudem rozhodne, že někoho, většinou ze zištných důvodů, zbaví života, sám takovémuto trestu nepodléhá. Nelze se tedy divit rozšířenému názoru, že zákony stojí více na straně viníka než oběti. Nemenším rozporem je, když liberální stát hrdě hájí právo na život i toho nejhoršího zločince a zároveň mnoha nařízeními vystavuje nevinné skupiny vlastních občanů (policisty, vojáky) nebezpečí smrti.
Obdivujeme ty, kteří za své bližní, za svou vlast a svobodu obětovali životy. Ale pokud se skutečně hlásíme k hodnotám, za které stojí za to žít i umírat, pak bychom kvůli nim neměli nechávat umírat jen své hrdiny. Je dobře, že současná debata o Saddámově osudu vede k otevření tak zásadních otázek.
Autot je šéfredaktorem časopisu Te Deum
29.12. 2006 vyšlo v MFD