Proč je Paroubek mimo hru
Kdo chce víc, nemá nic. Tohle drsné české přísloví skvěle padne na předsedu ČSSD Jiřího Paroubka. Tak dlouho napínal strunu moci nad přípustnou mez, až praskla. Příští politické uspořádání se obejde bez něj. Mohl v něm mít klíčové postavení, kdyby včas uznal, že jeho postavení je nejsilnější v opozici. Marnou honičkou za vládní vidinou však ztratil vše.
Proč vlastně Paroubek nakonec vypadl ze hry o vládu? Často se připomíná jeho nesnášenlivé vystupování před volbami. To však není ten pravý důvod. Miloš Zeman nebyl vůči Václavu Klausovi o mnoho přívětivější, přesto po volbách dokázal vždy konstruktivně jednat. Právě to ale Paroubek neumí. Neumí totiž hrát pouze s kartami, které má skutečně v ruce. Blufovat lze v pokru, ne při sestavování vlády. Do okamžiku hlasování byl Paroubek nepříjemným, avšak pragmatickým soupeřem. Počínaje jeho slavným nočním projevem se však ukázalo, že si nedokáže připustit realitu.
Vládnout budu já
I v první povolební debatě byl Paroubek neústupný. Jeho věta „bez opozice si ani ruce neumyjete, pánové“, ve skutečnosti znamenala, že nechce připustit kabinet vedený někým jiným, než jím samým. Kdyby ji totiž myslel doslova, mohli jsme mít už půl roku vládu. Paroubek by byl předsedou Sněmovny a jeho levicová stovka by po Zemanově vzoru držela pravostředovou koalici pod krkem.
Je vskutku nepochopitelné, proč Paroubek nezvolil tento model. Pravice volby vyhrála a ODS byla povinna sestavit vládu slibovanou před volbami. Nemohla sice počítat s většinou, ale pokud chtěla dodržet sliby voličům, byla stovková trojkoalice jedinou možností, kterou nešlo odmítnout, ačkoli pro ni byla z dlouhodobého hlediska nevýhodná. Paroubek by za jednorázový akt – odchod třeba i jen jediného poslance ČSSD při hlasování o důvěře – získal mnoho. Nejen řadu vlivných postů ve Sněmovně včetně toho nejvyššího, ale především dar, kterého si každý rozumný a do budoucna uvažující politiky velice cení: možnost zamezit přijetí jakéhokoli zákona bez toho, aby nesl vládní zodpovědnost. Nebo mohl některé reformní normy nechat nenápadně projít, přičemž by na ODS dopadl „hněv lidu“, zatímco až by pak třeba ČSSD vyhrála volby, Paroubek by sklízel plody cizí odvahy.
Jak se zprotivit všem
Místo této rozumné taktiky, se Paroubek zcela nelogicky pustil do rozhořčeného boje v podstatě proti všem. Byl ochoten několikrát hodit přes palubu svého nejvěrnějšího spojence – KSČM. Což se mu nevymstilo jen proto, že ODS nebyla ochotná projevit vůči komunistům sebemenší vstřícnost. Jinak ale Paroubek nejprve udělal vše pro to, aby od sebe odradil Stranu zelených a doslova ji nahnal do Topolánkova tábora. Pak podrazil předsedu ODS, s nímž byl na dobré cestě k dohodě o vzniku menšinové vlády, která by mu dávala možnost oné silné opoziční kontroly. Průběžně se snažil všemi prostředky včetně vydírání přetáhnout na svou stranu některé poslance. Nakonec ale zkazil vlastní hru, když se u lidovců pokusil kapitalizovat své špinavé zisky příliš brzo a vyvolal v nich alergickou reakci.
Po půl roce úskoků, hrozeb, blufování a trucování se stalo nevyhnutelné: zkompromitovaného Paroubka o své vůli opustili někteří vlastní poslanci. Předseda ČSSD si teď stěžuje na puč, případně obviňuje soupeře z korupce. Otevřené informace však svědčí o tom, že jde o něco daleko prozaičtějšího: o Paroubkovu totální prohru. Někteří chytřejší jedinci si zkrátka spočítali, že spíše dříve než později se Paroubkova umanutá politika vyčerpá a i oni budou vyhnáni na mráz. Pragmaticky se tomu rozhodli předejít. A to se škodolibým, nicméně pravdivým zdůvodněním: měl jsi brát místo v opozici, nechat vládu vzniknout, ale pak jí přiškrtit kyslík.
Jenomže to už nepůjde. Místo patu tu dnes máme zjevnou levicovou menšinu, ať už se dál bude dít cokoli. Děkujeme Jiří Paroubku!
Martin Schmarcz je zástupcem šéfredaktora měsíčníku 51pro