Pokoj lidem dobré vůle v plnosti Kristovy zvěsti
Symbolika vánoc zdobí výkladní skříně obchodních domů již od dušiček, po celou dobu adventní zní vánoční koledy, sloužící coby prostředek k ještě většímu obratu a zisku. Kritika je samozřejmě na místě, neboť duch kapitalistických vánoc má od skutečných vánoc stejně tak daleko, jako komunistický pokus nahradit Ježíška dědou Mrázem.
Není na škodu připomenout si, proč se vlastně Vánoce slaví. Ví to sice téměř každý, přesto se mi zdá, jakoby to mělo význam jen pro malý počet lidí. Podoba vánočních oslav se přirozeně odvíjí od toho, koho či co oslavujeme. Ten, jehož narození slavíme, nebyl ani židovským národním buditelem, ani hlasatelem humanismu, nahrazujícího starověké „oko za oko, zub za zub“, ale vtělenou druhou božskou Osobou, jež se stala člověkem. Tím se Ježišovy narozeniny přestávají, navzdory tomu, že byl také plně člověkem, podobat ostatním narozeninám, jež si v průběhu roku připomínáme. Nebyl-li Ježíš také Bohem, jak sám o sobě vícekrát tvrdil, nebylo by poněkud zvrácené slavit narození člověka, který podlehl takto závažnému sebeklamu?
Smysl Vánoc je uchopitelný jen tehdy, věříme-li tomu, co zvěstoval archanděl Gabriel Panně Marii a co svými postoji a skutky doložili betlémští pastýři, mudrci z východu či prorokyně Anna a Simeon, že totiž Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Andělovo svatonoční zvolání „na zemi pokoj lidem dobré vůle“ zpřítomňuje jiný pohled na událost, jež zvěstuje, než je pohled toho, komu tato slova slouží jako heslo, v jehož jménu buduje pozemské štěstí, založené na myšlence všesvětového bratrství a rovnosti. Pryč se všemi spory o pravdu, o to, které náboženství je pravé a která jsou falešná, sjednoťme se v tom, co nás všechny spojuje, utvořme svět, kde lidé různých vyznání a přesvědčení budou žít v jednotě nejmenšího společného jmenovatele – to je prý vlastní poslání Vánoc, obsažené v pojmu „pokoj lidem dobré vůle“.
Ve skutečnosti však Ježíš Kristus přinesl na zem meč, neboť jednota v Kristu vylučuje jednotu se vším, co brání jednoznačnému přiznání, že jen On je „cesta, pravda a život“, že mimo Něj není spásy. V tomto smyslu nejsou Vánoce událostí, ohlašující pokoj těm, jež zůstávají lhostejní k Ježíšovu poselství, ale spíše povoláním k boji a k přijetí kříže nenávisti od těch, kteří toto výlučně rozhodnutí pro Krista vnímají jako projev bigotní netolerance a popření dnes adorované světonázorové plurality.
Je vůbec možné slavit Vánoce a přitom nechtít se ve svém životě vést tím, jehož narození slavím? Ostatně, není nic nového pod sluncem. Židovský národ také horečně očekával Mesiáše a pak, když se měl narodit, nenašla těhotná Bohorodička jiné místo k porodu než ve chlévě. Do hluku světa přišel v tichosti mezi své Král králů, ale ti jej nepřijali. A tak je to skoro každé Vánoce.
Aby mi bylo rozuměno, neprotestuji proti vánočním kaprům, prskavkám, umývání oken a nadělování dárků pod stromeček. To vše k pravým Vánocům může patřit. Pokud však forma ztratí svůj obsah, stává se i ona čímsi nesmyslným.
Proto si říkám, zda by nebylo lepší, kdyby si ti, co zvěst o narození Vykupitele považují za pohádku, určili pro svoje „šťastné a veselé“ jiné kalendářní datum a netvářili se pak kysele, když jim křesťané vyčítají zpohanštění oslav Kristova narození.
Požehnané svátky Kristova narození všem čtenářům Portálu!