Pozapomenutý osud Karla Kramáře
Karel Kramář je historiografií nedoceněná a často neprávem ostrakizovaná postava moderních českých dějin. Přitom se jedná o osobnost, bez které si není možné představit politický život českých zemí přelomu 19. a 20. století a minimálně prvních třiceti let století dvacátého. Mimo jiné že byl vášnivým politickým radikálem Mladočeské strany, člověkem odsouzeným rakousko-uherskou justicí k trestu smrti, či prvním předsedou československé vlády, byl také vášnivým obdivovatelem ruské kultury (oženil se s ruskou kněžnou), panslavistou a nadšeným vlastencem, tvrdě hájícím československé národní zájmy.
Narodil se 27.12. 1860 ve Vysokém nad Jizerou v rodině stavitele. Následně vystudoval práva a již během studií se začal angažovat v politice. Později se sblížil s Masarykem, aby se z nich během první republiky stali nesmiřitelní rivalové. Spolu s ním a Josefem Kajzlem vytváří skupinu tzv. „realistů“, která do české politiky záhy přináší nové prvky.
V roce 1891 byl Kramář zvolen poslancem vídeňského parlamentu za mladočeskou stranu. Přibližně v této době také začíná jeho postupný rozchod s Masarykem. O kořenech vzájemných sporů se dnes můžeme jen hádat, pravděpodobně však šlo o rozkol v zásadním v chápání „české otázky“. Zatímco Kramář viděl problém čistě národně a byl věren své panslavistické orientaci na carské Rusko, Masaryk pojímal boj českého národa jako svár mezi demokracií a autokracií a národnostní otázku zejména ve vztahu k Němcům neakcentoval tak, jako Kramář.
V roce 1916 byl v rozsáhlém procesu spolu s Aloisem Rašínem odsouzen k trestu smrti za protirakouskou činnost, amnestie Karla I. trest posléze změnila na doživotní žalář. V červenci 1917 byl Kramář osvobozen a následně se dostává do čela mladočeské strany. Ta se později mění v Českou státoprávní demokracii, která je po přistoupení někdejších staročechů přejmenována na Národní demokracii. Za národní demokraty je Kramář zvolen poslancem obnoveného Národního shromáždění a stává se předsedou vlády a to až do roku 1919, kdy jej střídá sociální demokrat Tusar.
Na versailleské mírové konferenci, kde vede československou delegaci, při diskusi o podobě českého státu propaguje myšlenku českého království, nakonec ale musí ustoupit republikánské většině. V této době také ostře vystupuje vůči bolševickému Rusku. Po návratu do Československa přichází s později často kritizovaným prohlášením, ve kterém požaduje zapojení československých legií do nové protisovětské intervence. Nepochybně byl ovlivněn pobytem v Paříži, kde se stýkal s bělogvardějskou emigrací. Kramářovy plány se však setkaly s odporem samotných legionářů, kteří toužili po návratu do vlasti.
Samotná národní demokracie se profilovala coby státotvorná občanská strana pravicového zaměření, stojící na principech československého nacionalismu , hodnotového konservatismu a hospodářského liberalismu. Pod vedením Karla Kramáře stáli národní demokraté v první linii tzv. protihradní skupiny. Největšího úspěchu Národní demokracie dosáhla v parlamentních volbách roku 1920, kdy dosáhla 9,1% hlasů. Od té doby se jí většího úspěchu dosáhnout nepodařilo. Nutno dodat, že po celou dobu existence první republiky se české občanské a národní strany neustále štěpily, spojovaly a naopak se pokoušely vytvářet jednotné koalice. Takovou nejvýznamnější snahou vytvořit jednotnou platformu byl vznik „Národního sjednocení“. Spojení národních demokratů, Národní ligy Jiřího Stříbrného a Národní fronty někdejšího rektora UK Františka Mareše však bylo ve volbách roku 1935 neúspěšné.
Dá se říci, že od této doby nastává postupný úpadek Národní demokracie a vliv Karla Kramáře na politiku slábne. Vznik Národního sjednocení lze potom hodnotit spíše negativně. Spojenectví konzervativně-liberálních národních demokratů s populisty z Národní ligy nepřineslo očekávanou „podporu lidu“ a naopak znamenalo ztrátu podpory ze strany velkokapitálu.
Kramář, reprezentant „staré školy“, pak ve druhé polovině třicátých let nachází čím dál tím méně společné řeči se stále mladšími kolegy. Umírá 26. května 1937. Uzavírá se tak život člověka, který své síly odevzdal mladočeské, posléze národně demokratické straně, ale především národu a zemi a také politika, který zastával zajímavou, avšak diametrálně odlišnou koncepci státu než prezidenti Masaryk s Benešem.
vyšlo v časopise 51pro