Dokud se nezbavíme komunistické kultury, nebudeme právním státem
Motto: „Mysleli jsme si tenkrát, že se reformují, a oni to neudělali“. Václav Havel 1. října 2006 – citovaný Jaromírem Štětinou v LN 29.11.1006 v úvodníku „Extrémistické strany se zbavíme jen pomocí práva“.
Oba pánové plují po povrchu a nemají pravdu. Domnívám se, že každý z jiné příčiny. Václav Havel, intelektuál vyrostlý a odchovaný v prostředí „komunistické kultury“, vnitřně přijal některé její hodnoty a schémata. Literární eseje, mravnostní kázání, činy a postoje Václava Havla v „roli“ sametového revolucionáře a prezidenta nikdy nepřekročily hranici, za kterou by v důsledku vyslovené pravdy a postoje ohrozil svůj úspěch na tomto světě. Měl jsem jako poslanec parlamentu příležitost v devadesátých letech v přímém kontextu pozorovat „státnické“ činy toho malého pána. Viděl jsem herce hrajícího roli, herce, který se vnitřně přesvědčoval, že je režisérem.
Jaromír Štětina, ač vyšel z prostředí komunistické kultury, celým svým dobrodružným životem musel opakovaně a často docházet na hranu, na které se syrová pravda nedá nevidět. Nepochybuji o jeho dobrých úmyslech.
Celá moje životní zkušenost mi říká, že „právo“ jako právní systém sloužící hledání pravdy a jejímu prosazování prostředky práva začíná až tehdy, když většina společnosti, především její elity, berou za svůj mravní imperativ, že zlo se netoleruje, ale naopak důsledně trestá. Ctnosti pak otevírají člověku cestu k prosazení se ve společenské hierarchii.
Základní akty technologie „sametové revoluce“ popřely historickou lidskou zkušenost a ve své nejhlubší podstatě byly nemravné. Posloužily k upevnění komunistické kultury ve formálně pluralitní a demokratické „popřevratové“ České republice a společnosti.
Po celé roky jsem v České národní radě a později v Poslanecké sněmovně upozorňoval na důsledky toho, co a jak děláme. Většina nic takového neslyšela nebo nechtěla slyšet. Později jsem pochopil, že komunistická kultura poškodila schopnost většiny z nás slyšet a vnímat určité pojmy a podle nich jednat. Byl jsem členem poslanecké komise, která měla připravit návrh zákona „o protiprávnosti komunistického režimu…“, avšak brzy jsem zjistil, že zadáním je vytvořit prázdnou bezzubou normu. Abych se na tom nepodílel, odstoupil jsem z komise s tím, že nejsem křoví. Při projednávání návrhu zákona ve sněmovně dne 9. července 1993 jsem vystoupil se svým návrhem na zákaz komunistické strany. Uvádím celé znění své tehdejší řeči:
Vážený pane místopředsedo, vážené dámy a pánové, pokrok lidského společenství je vývojem a akceptováním kodexu pravidel lidského chování a jednání, který nazýváme etikou či morálkou. Je to hledání a nacházení míry. Dodržování takových pravidel umožňuje dohodu a spolupráci mezi lidmi. Ve vztazích mezi státy tím bylo umožněno uzavírat smlouvy a dodržovat je. Každé nedorozumění nemuselo končit vendetou a vražednou válkou. Celých uplynulých čtyřicet let bylo postaveno na popření morálních hodnot.
Nebezpečným a častým omylem intelektuálů je předsudek, že člověk je ve své podstatě dobrý. Člověk je ve skutečnosti takový, v jakém prostředí běžel jeho život a jakým podnětům byl v průběhu svého života vystaven. Vyrostly dvě generace v prostředí, které upřednostňovalo sobectví, lež a úplatnost. Je sebevražedné – a je to pro budoucnost politická vina – když lidé, kteří nesli za takový stav odpovědnost, projdou po pádu diktatury nepotrestáni.
Má-li být zlo udrženo v přijatelné míře, musí být špatné činy potrestány a ctnost uznána jako nejcennější schopnost.
Je politickou a morální vinou, když ti, kteří převzali moc, neměli mravní přesvědčení a odvahu k tomu, aby potrestali nejvíce vinné a zodpovědné za zločiny, za morální a hmotnou devastaci společnosti a země.
Je těžkou politickou vinou pro dlouhá léta do budoucnosti, že nebyl do naší společnosti dán signál, že zlé a nepoctivé jednání se trestá. Vedoucí politikové prosadili koncepci obecné viny za komunistický režim a takzvanou tlustou čáru za minulostí.
Bez konkrétního vyrovnání se s minulostí, pak nebyly špinavé peníze, politická vina se netrestá, nebyli potrestáni ti, kteří zradili vlastní zemi. Nejbohatšími a nejvlivnějšími budou z větší části lidé, kteří neměli zábrany za komunismu a při rozdělování státního majetku jsou opět bez bázně a hany. Obávám se, že oni budou určovat směr a úroveň politického a společenského života země v budoucích letech.
Vím o čem mluvím. Díval jsem se na tento proces tři roky odsud zevnitř a také jsem po celou dobu zde ve sněmovně před tímto vývojem varoval. Demokracie a svobodná společnost je založena a trvá na přirozeném přijetí morálních pravidel občany státu. Svoboda a demokracie je ve své nejhlubší podstatě založena na pravdě a morálce.
Chci věřit, že většina této sněmovny je si vědoma své odpovědnosti a učiní dnes základní krok k rozchodu s komunistickou minulostí. I v Čechách by mělo být dáno konečně najevo, že překročí-li jedinec nebo organizace určitou hranici, spáchá zločin, zneužije moc či zradí svou zemi, čeká ho neodvratně trest a obecné opovržení.
Jsem povinen upozornit, že vítěz přejímá odpovědnost a má ji pouze on. Utíká-li před ní, je před dějinami vinen.
Předkládám tento pozměňovací návrh. Za § 4 se vloží nový § 5, který zní: “Komunistická strana se dnem účinnosti tohoto zákona zakazuje”.“
Je příznačné pro komunistickou kulturu Poslanecké sněmovny a celé naší země, že při mém projevu bylo ve Sněmovně mrtvolně ticho a stejně tak když jsem skončil. Zatleskal mi jediný poslanec – Jiří Karas. O hloubce kořenů komunistické kultury v nás svědčí to, že tento bývalý poslanec byl před pár dny novinářem Bobem Flidrem označen jako „politický exot“, když ohlásil svou kandidaturu na předsedu lidové stany.
Nezapomenu na atmosféru a chování tehdejších členů Poslanecké sněmovny po přednesení svého projevu a návrhu. Všichni se mi vyhýbali a před hlasováním o mém návrhu bylo cítit ve vzduchu obavu, aby návrh nedej Bůh neprošel. Pro návrh hlasovalo 57 z asi 173 přítomných poslanců. Bylo to, jako by spadl obrovitý kámen, který většinu tížil. Nemuselo se nic dělat, dál jsme se mohli máchat v té naší špinavé šlichtě. Vzorek české populace, kterým tehdy ještě Poslanecká sněmovna ve velké míře byla, jednal tak, jak by se chovala většina naší společnosti v případě podobné volby.
Státníci“ sametové doby celým svým jednáním v čase, kdy šlo vykonat základní kroky k systémové společenské změně, udělali vše, aby jí zabránili. Vnější formální humanismus znamenal posílení zla a upevnil zločinecké prvky společenské organizace, které zavedl totalitní komunismus. Devadesátá léta byla časem přenosu a upevnění prvků komunistické kultury do formálně pluralitní, demokratické společenské organizace a politiky.
Před rokem 1990 bylo ještě možno dělit českou společnost na „my“ a „oni“, chápání klíčových pojmů ještě mělo rysy evropského pojetí skutečností a pravdy, zlo bylo možno ztotožňovat s komunismem. Výsledkem sametové „humanizace“ komunismu je, že zlo se stalo součástí nás všech. Viděl jsem jak se v průběhu devadesátých let měnili lidé, politické strany a subjekty, jak přijetím sametové technologie přejímali komunistickou kulturu. Klíčové pojmy dnes neobrážejí žádnou skutečnou realitu, nemají pravdivý obsah a jsou jen zvukem, který lze libovolně interpretovat.
Dnes zákaz komunistické strany může být jen prvním krokem na cestě z marasmu komunistické kultury. Ne jako strany extrémistické, ale jako politického subjektu, který sloužil organizaci zločinců a má zločineckou tradici. A bude to jen první krok.
Autor je členem Konzervativní strany