Islám nemá dvě podoby
Aby nemuseli obviňovat islám z násilí a terorismu, vymysleli nemuslimští západníci a někteří pozápadnění muslimové islamismus. Islamismus jako politická a válečnická ideologie nemá podle nich nic společného s náboženstvím islámu. Měly by tak existovat dva islámy. Na jedné straně osvícený, mírumilovný islám, náboženství lásky, snášenlivosti a pokoje vyznávané obrovskou většinou muslimů, kteří si nepřejí nic jiného, než pokojně praktikovat své náboženství. Na straně druhé válečnický a fanatický politický islám - islamismus, který s tím prvním nemá vůbec nic společného. Pravdivý, dobrý a spravedlivý islám je umírněný, zářivě vstřícný a mystický. Má velice blízko k judaismu a křesťanství a jeho vysoká spiritualita má četné nemuslimy dovést k obrácení.
Vynález „dvojího islámu“ je mimořádně praktický, neboť neobyčejně vyhovuje uvažování nemuslimského Západu o povaze islámu. Bohužel jde o nehoráznou lež. Existuje totiž pouze jeden islám, který nemá dvě tváře, ale jednu jedinou tvář s četnými odstíny. Mystická a teroristická stránka jsou dvě krajnosti, ale vše, co se nachází mezi nimi, existovalo vždy společně a přivádí nás ke stejným zdrojům, jímž jsou Korán chápaný jako Boží slovo a osoba Muhammada – Mohameda, který pro všechny muslimy bez výjimky představuje podle Koránu příkladný vzor k následování.
Z jeho životopisu by pak bylo nutné vymazat všechna místa, která ho diskreditují. Martine Gozlanová dokonce hovoří o dvou Mohamedových podobách. Na jedné straně Mohamed strhávaný Ježíšovým příkladem, přitahovaný modlitbami, schopný mírnosti a vnímavosti, ale také Mohamed z Medíny projevující se jako mstivý a krutý dobyvatel. Žádný pokus vyložit islám prý nemůže tuto podvojnost přejít mlčením. Základní nepoctivost její analýzy spočívá právě zde: prorok se dvěmi tvářemi, dva Korány, islám a islamismus. Je skutečně nutné uzavírat, že islám je dvojí, jenom proto, abychom zastřeli znepokojivou stránku tohoto náboženství? Podobní autoři nakonec právě tuto stránku, o níž usuzují, že je zlá, záměrně potlačují a označují slovy jako islamismus, fundamentalismus, „salafismus“, „vahábismus“, aniž mimochodem mají o významu těchto pojmů nejmenší ponětí. Tato slova slouží jen jako „obětní kozli“ a jejich prostřednictvím má být ono krásné náboženství zvané islám, vyviněno.
Je velice snadné činit islamismus zodpovědným za všechny násilnosti islámu. Ale co si potom počít s Koránem a s Prorokem? Je třeba odstranit z Koránu všechny Alláhovy příkazy neslučitelné s lidskými právy? A co dělat s prorokem s dvěma janusovskými tvářemi – s jednou pro „dobrý“ islám a s druhou pro „islamismus“?
Mezi islámem a islamismem neexistuje rozdíl co do povahy, ale pouze co do stupně. Islamismus je v islámu přítomen jako kuře ve vejci. Nejenže neexistuje dobrý nebo špatný islám, ale ani islám umírněný. Naproti tomu existují umírnění muslimové, kteří praktikují islám pouze částečně. A právě tady spočívá problém: Jak určit, kteří muslimové jsou dobří? Mají jimi být ti, kdo napadají a zabíjejí nevěřící a modláře, a tedy ti, kdo rozsévají po celé zemi hrůzu a zkázu, jak jim to přikazuje svatý Korán? Nebo ti, kdo se rozhodli číst Korán jinak, a tedy západním, laicizovaným způsobem?
Západní pštrosi se rozhodli na tuto základní otázku neodpovídat a každého, kdo se opováží prohlásit, že islám není náboženství lásky, pokoje a snášenlivosti, odsuzují za podněcování k nenávisti. V tom je podporují pštrosi muslimští, kteří považují za velmi výhodné prezentovat islám jako idealizované náboženství, neboť si jsou vědomi, že praví muslimové, tj. „ti, kdo vědí“, stejně nepřijdou zkrátka. A co se týče ostatních, ty obratná reislamizace velice rychle přivede na pravou cestu. Navíc se nesmí zapomínat, že „taqíja“, pokrytecké utajování víry je integrální a závaznou součástí šíitského islámu. Navíc si tuto taqíju zvláštním způsobem osvojili i sunnitští muslimové. Mohou nám servírovat „light“ verzi své víry a skutečnou podobu jejich náboženství před námi úspěšně skrývat. Oni v podstatě nelžou, jen něco zakrývají, aby tím uspíšili postup islámu.
Nezanedbatelnou výhodou takového přístupu je, že nemuslimové mohou být oním „abrahámovským náboženstvím“, prezentovaným jako blízký příbuzný křesťanství a judaismu, stále víc přitahováni. Pomocí podobných úskoků se bude islám v Evropě i nadále šířit.
Anne-Marie Delcambre
Úryvky z delšího autorčina textu, který se objevil na www.libertyvox.com, vybral a přeložil Josef Mlejnek.
publikováno s laskavým svolením autora