Potrat: když ego vítězí nad radostí
Hlavně si užít, nic víc
Co mají tyto zprávy společného? Ukazují nám, jak se ve zcela odlišných společnostech prosazuje jeden společný trend - přesvědčení, že důležitý není člověk sám o sobě, že důležitý je výkon, jaký podává. Když brání buď osobní kariéře (jako stará matka, která by zdržovala hlasatelku Murrayovou), nebo „prospěchu celku“ (jako postižení v totalitní Severní Koreji), nemá už žádnou cenu. A má být utracen. Stejně tak má být utracen i život člověka, který by se možná narodil s nějakou vadou, a tak není „plnohodnotný“.
Eutanazie a umělé potraty jsou spojené nádoby - i proto v každé zemi, kde došlo k legalizaci potratů, došlo po čase i k žádostem o legalizaci eutanazie. V obou případech vítězí pohodlí nad lidskostí.
Chceme studovat, věnovat se kariéře, užívat si… a do toho by měly najednou přijít děti? Osobní svoboda, o které tak často mluví zastánci „práva na volbu“, až příliš snadno přerůstá v sebestřednost. A do tohoto konceptu se děti nehodí. A tak, když selže ten či onen antikoncepční přípravek (a ony kupodivu občas selhávají, i když se nám farmaceutická lobby snaží namluvit, že ne), nastupuje automaticky potrat.
Interrupce je natolik běžná a společensky akceptovaná, že si pravou povahu tohoto činu zkrátka ne každý uvědomí. V případě eutanazie je to trošku jiné. Ani naše otrlá společnost ještě není úplně zvyklá na to, posílat na smrt vlastní rodiče.
A nenalhávejme si, že jde o přání starých lidí. Jistě, někdy ano, ale ve většině případů je to kvůli tlaku rodiny a ztrátě podpory ze strany blízkých. Jak kdysi napsal můj poslanecký kolega MUDr. Josef Janeček: „Současná moderní medicína má k dispozici téměř neomezené možnosti a prostředky k utišení bolesti. Pokud tedy pacient fyzicky trpí, je to s velkou pravděpodobností selhání medicíny. Pokud trpí duševně ze ztráty sociálních vazeb, pak je to selhání rodiny a širšího okolí. Ono volání po smrti je potom spíše vyjádřením protestu proti nedostatečné či chybné péči než skutečnou vůlí zemřít.“
Štěstí i s ojetinou
V konzumní společnosti bombardované reklamou zkrátka zapomínáme na to, v čem je skutečná, opravdová radost. Profesor Matějček napsal: „Naprostá většina lidí v našem národě vždycky byla zaměstnána, vždycky pracovali muži i ženy, a to zpravidla tak tvrdě, že na to dnes už ani nechceme pomyslet - a vždycky šlo o peníze a na děti nebylo nikdy dost času. Ale zájem a vztah a ona mateřská a otcovská motivace tyto překážky vždycky dovedly překonat.“
Zkusme se vrátit k překonanému vědomí, že děti jsou radost. I když nemají tolik hraček jako jedináček od vedle a i když rodiče mají jen ojeté auto. A zkusme se vrátit k představě, že stejně jako se rodiče starají o své děti, starají se později i děti o své rodiče. Na nás politicích je, abychom k tomu vytvořili co nejlepší společenské a ekonomické podmínky. Ale rozhodnutí, kterou cestou se dát - zda cestou života, nebo smrti - záleží na každém člověku.
Chceme studovat, věnovat se kariéře, užívat si… A do toho by měly najednou přijít děti?