Romská otázka I.
Tento článek píši nedlouho před konferencí KDU – ČSL, která vynese senátora Jiřího Čunka do čela této strany. Považuji dokonce za pravděpo-dobné, že KDU-ČSL pod jeho vedením získá řadu nových voličů.
Obyvatelé Vsetína mohou mít různé důvody, proč svého starostu pod-pořit. Možná s ním udělali celou řadu zkušeností. Nebývalá popularita tohoto politika mimo Vsetín je ovšem jednoznačně dána jedinou věcí: tím, jak řešil romskou otázku.
Přes celkem jednoznačnou a svornou nepřízeň médií vyvolal pan sená-tor Čunek u mnoha lidí nebývalé nadšení.
Pozitivně nutno říci, že pan Čunek měl nějaký nápad, což na naší poli-tické scéně není zase až tak zcela běžné, a – a to je ještě mnohem vzácnější – tento nápad realizoval. Mí známí, kteří stáli na jeho straně, odpůrce či kriti-ky pana senátora Čunka vesměs častovali slovem „pseudohumanisté“.
Když jsem vstupoval do KDU-ČSL, bylo to s nadějí, že tato strana ne-podlehla beznadějnému populismu, který jsem viděl u ODS a ČSSD. Viděl jsem, že tyto dvě strany jsou schopny uvažovat pouze o otázkách, které po-nesou politické dividendy v horizontu čtyř let mezi parlamentními volbami. Romská otázka je z těch, které nejsou řešitelné žádnou jednotlivou akcí, jak-koli masivní (např. sestěhováním do ghett či naopak nějakým administrativ-ním rozptýlením, které by ovšem – na rozdíl od sestěhování – bylo nesrovna-telně náročnější a obtížnější), a rozhodně je to otázka, kterou budeme schopni vyřešit (až ji začneme smysluplně řešit, což se dosud nestalo a ani se k tomu zatím neschyluje) během dvou generací. Stana, která by tuto otázku začala smysluplně řešit, by si z hlediska čtyřletého volebního období téměř beznadějně „naběhla“.
Lidé, kteří se snažili počiny pana starosty Čunka hájit, argumentovali jeho velkorysostí a velkodušností, protože šlo přece o neplatiče a mohl je ne-chat vystěhovat pod most. Dal vlastně Romům výhodu, které se nedostalo „bílým“, neboť jim opatřil byty. „Bílí“ neplatiči někdy pod ten most museli jít.
Nyní trochu o Romech.
Hned na začátku se otevřeně přiznávám, že bych nechtěl mít Romy za sousedy. Obecně jsou Romové hlučnější než zbytek populace a kromě hluku s nimi může být i celá řada dalších problémů – třeba z hlediska čistoty či do-konce i kriminality. Nechci být hozen do jednoho pytle s „pseudohumanisty“, kteří káží vodu a pijí víno – mluví o rasismu, ale mezi Romy by také bydlet nechtěli.
Nebudu rovněž psát o tom, že Romové si „zaslouží“ lepší – nebo před-nostní – zacházení. Skutečným humanistům i pseudohumanistům se při-znávám předem k tomu, že na nějaký koncept přirozených lidských práv ne-věřím. Věřím, že právo souvisí se zákonem, a kde je skutečný zákon, musí být i zákonodárce, který je schopen práva garantovat. Věřím ve všemohoucí-ho Boha, a nikomu z lidí neradím, aby se před Ním domáhal nějakých neza-datelných práv. Bůh nám dal určité povinnosti, nikoli práva.
Na druhé straně ale věřím, že Bůh dává každému člověku (a tedy i Romům) nesmírnou hodnotu. Činí to ze své milosti, nikoli proto, že bychom na to měli právo. Přistupuji-li k druhému člověku, pak k němu přistupuji ne jako k někomu, kdo má nějaká práva, ale jako k tomu, za jehož hříchy ze-mřel Boží Syn, aby ho vykoupil – stejně jako za mne. Proto nepohrdám ani žádným Romem, ale ani žádným rasistou.
Osobně si myslím, že přistupovat k romské otázce z hlediska lidských práv je slepá ulička. Ale na to budou lidé teprve muset přijít, takže tuto myš-lenkovou linii nyní rozvádět nebudu.
Mluvíme-li o řešení romské otázky, musíme si položit nejprve otázku, o jaký cílový stav nám jde. Jde nám o to, aby byli potrestáni za špatnou pra-covní morálku a za to, že jsou to neplatiči? Jde-li nám o toto, pak je vystěho-vání pod most řešením. Jde nám o to, aby mohli slušně bydlet? I kdybychom jim rozdali kvalitní byty či domky (a nezapomínejme, že pan starosta Vsetína jim nic nerozdal – oni to bydlení budou muset zaplatit do poslední koruny, což ovšem neudělají), tak je za pár let zdevastují, spíše dříve než později. Bu-deme-li je trestat, bude to sice podle zákona, ale bude nám zde vznikat stále rostoucí etnická skupina, nevraživost mezi Romy a bílými bude narůstat, vzhledem k rozdílné natalitě bílých a Romů se bude problém vyostřovat a nebude dlouho trvat, kdy heslo „cikáni do plynu“ nebude připadat tak ne-smyslné řadě lidí, kteří se od něj nyní stále ještě štítivě distancují.
Jak si tedy definujeme cílový stav?
Jako schopnost a ochotu Romů poctivě se živit a dobře spravovat svůj majetek.
Z tohoto mi hlediska počin města Vsetína připadá dosti rozporný. Na jednu stranu oceňuji, že město nastavilo v domě, do nějž byli Romové vystě-hováni, takové podmínky, aby se z něj zanedlouho nestal typický český rom-ský slum. To nelze neocenit, byť nad Romy visí Damoklův meč neprodloužení smlouvy, pokud nebudou pravidla dodržovat.
Zcela opačného druhu je ovšem vystěhování části Romů mimo Vsetín.
Chtěl bych říci panu Jiřímu Čunkovi, že lidé, kteří se nechají odvézt do baráku, který v životě neviděli, a podepsat nějaké právní dokumenty, které zakládají jejich vlastnický vztah k těmto nemovitostem, nebudou prakticky (byť právně ano) způsobilí se o takto nabytý majetek starat. Bohužel, větši-nová společnost v tom bude vidět zase jen jejich zlou vůli. Tolik do nich in-vestovali, a koukejte, jak hrozně se zachovali!
Tvrdím, že romskou otázku musíme řešit zcela jinak. Ne proto, že by na to Romové měli právo. Ale ve svém vlastním zájmu. Jinak bude Romů přibývat, budou žít stále v bídě, bude u nich růst kriminalita, bude stoupat napětí mezi Romy a bílými.
Nyní prozradím, co jsem zatím záměrně nezmiňoval. O romskou pro-blematiku se zajímám od roku 1969. Nebudu tvrdit, že jsem nějakou dobu pobýval mezi Romy – to by bylo přehánění. Ale byl jsem jim jednu dobu opravdu hodně blízko a mohl bych ukázat na konkrétní lidi, kteří se odrazili ode dna a kteří nyní žijí velice spořádané životy. Jsou vzdělaní, slušní a čis-totní. Byla to ale „hrozná piplačka“, je samé to hodně stálo a hodně to stálo i řadu lidí kolem nich. A je to práce nevděčná, protože se to podaří přes všechno velké úsilí jen v některých případech.
Je to ale jediná cesta. Všechny ostatní vedou do pekel.