Populační přírůstek v ČR způsobují imigranté, zatím naštěstí ne ty muslimští
Poprvé po 12 letech se v ČR narodilo více lidí (o 661) než jich zemřelo, celkový počet obyvatel stoupl o 17 500. Znamená to obrat v demografickém vývoji? Zpráva o přírůstcích populace má také dovětek: jde o čísla jen za jedno pololetí a na celkovém růstu má 96 procentní podíl imigrace.
Plesat nad porodností momentálně přesahující úmrtnost opravdu nelze. Podle statistiků jde o dočasný jev, který za pár let skončí. Navíc polovina manželství zaniká rozvodem, počet uzavřených sňatků dále klesá a třetina dětí se rodí nesezdaným párům. Také přírůstek oněch více než 17 tisíc obyvatel nepředstavují Češi, ale především 6 tisíc Ukrajinců, 3 tisíce Slováků, 2 tisíce Vietnamců a skoro tisícovka Rusů. Naštěstí ještě ne muslimských radikálů, kteří terorizují západní Evropu. Ale jak dlouho se dokážeme bránit jejich expanzi?
Novináři rozebírají vliv propopulačních opatření a citují hlavně ekonomy, jimž se nelíbí dopady na státní kasu. Nejostřejší kritika stíhá 13 miliard na porodné a rodičovský příspěvek. Kvůli nim prý nelze srazit státní schodek pod 100 miliard. Ale co ostatních 80 - 90 schodkových miliard? Ty nestojí za kritiku nebo za řeč? Členka bankovní rady ČNB Michaela Erbenová brojí i proti společnému zdanění manželů, které „vyžene ženy z trhu práce“. O předpokladu, že krachujícímu penzijnímu systému pomůže vyšší počet dětí (příštích daňových poplatníků) zase tvrdí, že jde o „totální matení veřejnosti“. Proti modelu tradiční rodiny s více dětmi media staví „nový reprodukční model“ - při plném zaměstnání obou rodičů - údajně jim poskytující dostatečnou seberealizaci, takže „děti už k životu příliš nepotřebují“.
Jak je v Česku zvykem, zpráva o čemkoliv pozitivním – tedy i o populačním přírůstku - musí být zadupána do bláta. Proto např. Jan Jandourek v MF DNES vidí v podpoře natality hrozné nebezpečí pro seberealizaci a osobní kariéru. Škoda, že právě on, školený teolog, „vtipně“ radí, jak do budoucna udržet rostoucí počet českých obyvatel a nespoléhat na přistěhovalce: „uzavřít hranice, šlápnout ambicím svobodných lidí trochu na krk, zakázat antikoncepci, nepouštět ženy z domu ven...“. Podobně scestně nedávno reagoval i Václav Havel, když podporu porodnosti a rodin s více dětmi přirovnal k modelu živočišné výroby.
Jestliže na dobrou zprávu o růstu populace převážily negativní reakce, není to v naší konzumní zemi nic překvapivého. Zásady sobeckosti, preference požitků před odpovědností jednotlivce i celku tvoří podstatu způsobu života, který nastolila polistopadová mocenská garnitura. Také bruselští byrokraté, jimž jsme byli v r. 2003 podřízeni, tyto trendy pěstují a utužují. V celé Evropě podporují potraty, homosexualitu a multikulturalismus, tedy vše, co směřuje k rozkladu tradiční rodiny a proti růstu domácí populace.
Nemůžeme proto doufat, že současný mírný vzestup natality je i kladným pohybem mravního vědomí. Toho vědomí, jež má úctu k životu od početí, a jež zachování prosté reprodukce vyznává jako základní imperativ přežití. Tak vyspělý průměr naší populace už dávno není. Přesto i proto je třeba populační růst neustále podporovat a jako sebezáchovnou nezbytnost vnášet do veřejného povědomí. Finanční injekce a dílčí opatření ke zvýšení porodnosti, k nimž byl stát v předvolebním období více méně přinucen, totiž mohou nastartovat příznivější populační vývoj jen tehdy, když se prorodinná politika stane alfou i omegou programu každé příští české vlády. Bude to ovšem trvat asi ještě dlouho, než nějakou takovou vládu budeme mít. Zatím můžeme každé mamince, každé ženě, která nebrání početí a narození svého dítěte, pouze držet palce. Alespoň v duchu se před ní sklonit a denně se za ni modlit. I za všechny, které mohou být jako ona.
Ferdinand Peroutka, jr.,
nezávislý publicista