Americké protiraketové základny v ČR? Samozřejmě, že ano
Kdybyste mi tuto otázku položili před tzv. aférou s karikaturami muslimského proroka Mohameda, odpověděl bych nejspíš ne. S karikaturami však aspoň pro mě přišel dost podstatný zlom. Ztratil jsem absolutně důvěru ve dvě věci – jednak v Evropskou unii a pak v mírumilovnost islámu, která už tak byla dost nalomená událostmi ve Francii na konci roku 2005.
Když jsem podporoval vstup České republiky do Evropské unie, jedním z mých argumentů bylo, že v případě, kdyby nám hrozilo nebezpečí zevnitř (zejména od komunistů), tím lépe jej zvládneme, čím více budeme integrováni do bruselských a severoatlantických struktur. Bohužel mi případ s karikaturami můj názor vyvrátil – a přesvědčil mě, že jsem neměl pravdu ve svých názorech na USA a EU a jak tak čas plynul, uvědomil jsem si, že jsem měl velmi chybné pojetí rozložení světových sil. Čím více jsem pozoroval Evropskou unii, tím více mi bylo jasné, že tudy cesta nevede, zejména poté, co jsem viděl, jak se (ne)zastala Dánska, coby svého členského státu, když bylo Dánsko ohroženo. Místo toho lze říct, že Evropská unie zbaběle couvla před nepřítelem a kdyby byl nepřítel více tlačil, nepochybuji, že by se v Bruselu našlo dost takových, kteří by vydali Dánsko muslimům jen aby dali pokoj.
Druhým aspektem karikatur bylo, že tato aféra dala přesvědčivé důkazy o tom, že islám opravdu není náboženstvím míru a barbarské skutky, jejichž ztělesněním je 11. září či útoky na Madrid a Londýn se týkají většiny muslimů, nikoliv jen „pár vyšinutých extremistů“. Kdyby to bylo tak, jak se nám snaží soužití s muslimy popsat naši multikulturalisté, tak by se našel aspoň jeden muslimský představitel, který by řekl, že Dánsko má právo na svobodu slova. Nestalo se tak. Tyto dva aspekty jedné kauzy byly natolik silné, že mě dokázaly přesvědčit i proti mému původnímu názoru o tom, že islám je nebezpečný, spojenectví s EU (a hlavně s Francií) k ničemu a že je nutno posílit transatlantické vazby na USA.
Počátek roku 2006 se ale rovněž nesl ve znamení nárůstu moci íránského fanatického prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda, který „chce obarvit Středozemní moře na rudo krví Židů“ a nepochybuji o tom, že by nejradši totéž udělal i s námi. Vzhledem k poměrně rychlému technickému vývoji íránských balistických raket Šaháb-5 mám důvod se Íránu opravdu bát a pokud existuje něco, co mě může před touto hrozbou uchránit, určitě to podpořím. USA v současnosti nabízejí možnost umístění protiraketové základny do ČR, které budou moci sestřelit nad atmosférou letící balistické rakety ohrožující západní Evropu. Vzhledem k tomu, že obdobné základny jsou například v Německu a velmi pravděpodobně se budou stavět i v Bulharsku a Rumunsku (které budou zase střežit nás), bylo by poměrně nezodpovědné nechat v protiraketovém deštníku nad Evropou „díru“. Kromě strategického využití však má případná protiraketová základna v ČR další velmi podstatnou výhodu – americká vojenská přítomnost na našem území je velmi slušnou pojistkou proti nebezpečí zevnitř, zejména komunistického a – pokud si budou naše budoucí vlády v otázkách imigrace počínat stejně špatně, jako ty západoevropské – islámského. Shrnul bych to tvrzením, že čím více vojenských vazeb na Západ a potažmo USA budeme mít, tím těžší bude pro kohokoliv, kdo by chtěl, tuto vazbu přerušit.
Od odpůrců těchto protiraketových základen často slýchávám, že nemohou být použity proti Íránu a budou tak určitě nastraženy na Rusko. Když pominu, že tito lidé často zamlčují, že jde o základny s protiraketovým, nikoliv raketově-útočným systémem, tak je nutno rozhodně připomenout, že íránské rakety dostřelí už dnes na území ČR a podle mého názoru je jen otázkou času, kdy se jejich akční rádius ještě zvětší. Tím spíše, že od Ruska nám nehrozí žádné větší ohrožení – Rusko je naším spojencem v boji proti novodobé „invazi barbarů“, které jsme dnes svědkem – ostatně nedávné události v Moskvě (teroristický útok na tržišti, 40 mrtvých) tomuto tvrzení dávají jen za pravdu. Ostatně podobnost metod protiteroristického boje podle George Bushe a Vladimira Putina není podle mě čistě náhodná. Občas by se chtělo představitelům al-Kajdy citovat Klementa Gottwalda: „My budeme jezdit do Moskvy učit se jak vám zakroutit krkem“. Ano, Putin navzdory nářkům Petry Procházkové prokázal, že je schopen otázku islámského terorismu úspěšně řešit. Pravděpodobně se některý levicovější čtenář otřepe nad kroucením krků, ale stojím si za ním – teroristé zabíjejí nevinné lidi a poněvadž nevěřím v jejich převýchovu, „zakroucení krkem“ jim přeji i v jiné, než jen metaforické rovině.
Dalším argumentem proti základnám, který jejich odpůrci často používají, je otázka legislativy a jurisdikce – které zákony budou na základně platit, zda americké, nebo české. Troufnu si říct, že budu mnohem klidněji spát, budou-li tam platit ty americké, a to zejména ze dvou důvodů: první – české zákony mohou být kdykoliv změněny tak, aby vyhovovaly extrémní levici (KSČM a její jakákoliv budoucí alternativa, přijde-li – viděli jsme, jak hlasuje KSČSSD) – přitom politická stabilita a legislativní kontinuita v USA je mnohem důvěryhodnější, nežli u nás. Druhým aspektem je pak Evropská unie a její směrnice, které mohou českou legislativu ovlivňovat. Přijmeme-li za fakt, že nejnebezpečnější třecí plocha naší civilizace je s islámem, musíme se nutně obávat kroků Bruselu, řízeného zejména Francií, Německem a potažmo Velkou Británií – v těchto zemích i v mnoha dalších v EU15 panuje vážný demografický problém, otázka obrovského nárůstu muslimské populace a vymírání původní evropské. Bude-li tento vývoj pokračovat i nadále tak, jako dosud, je třeba se podle mého mínění obávat toho, že Evropská unie bude slepá a hluchá k problémům v integraci těchto přistěhovalců a kvůli agresivitě islámu, která je už dnes zcela evidentní, se bude snažit islámu ustupovat jak jen bude moci. Z tohoto důvodu nevidím naše členství v Evropské unii jako dostatečnou záruku bezpečnosti proti islámské hrozbě; proto také vítám americkou přítomnost na našem území.
Existuje zde ovšem i další velmi silný argument pro americkou přítomnost v České republice – a sice historický precedens. Ve všech zemích, kde Američané měli své vojenské posádky, se přítomnost armády USA udržela i přes ty největší obtíže a především bez ohledu na jakékoliv politické změny v rámci USA. S výjimkou Vietnamu, kterého se USA vzdaly až po dlouhé válce a kam nasadily velmi mnoho svých sil. Jako nejvýmluvnější může sloužit fakt, že americká vojenská přítomnost ve státech na Arabském poloostrově je takřka to jediné, co drží u moci nám nakloněné (rozumějte: neislamistické) režimy. Nebýt americké armády, která hlídá americké zájmy v regionech, které USA počítá do „svého“ bloku, neměli bychom dnes spojence v Jižní Koreji, v Japonsku, na Taiwanu či v Kuvajtu. Obdobnou analogií počítám s tím, že takto bude za svůj zájem Amerika považovat i Českou republiku. Je mi jasné, že se na tento argument ozve mnoho lidí s tím, že nechtějí být americkým poslíčkem. Je to jejich plné právo, ale je lepší být poslíčkem ruským, čínským nebo arabským? Být poslíčkem Bruselu je něco mezi první a třetí zmiňovanou možností. Nejsme natolik vyspělý a silný stát, abychom si udrželi svou neutralitu tak, jako Švýcarsko (a to je ještě otázka, nakolik budou islamisté neutralitu Švýcarska tolerovat) a proto musíme dát jasně najevo, v jakém paktu chceme být. Jeden britský politik prohlásil: „Jít bez Francie do války je asi totéž, jako jít na hon bez xylofonu.“ Spojenectví s Francií se nám už krutě vymstilo, stejně jako spojenectví s Ruskem. Francie ve své zaslepenosti (touží jít za každou cenu proti svým rivalům USA a UK) sází na spojenectví s arabským světem – za což už dnes velká část Evropské unie pyká tím, že si nemůže říkat co chce, protože kdyby se to náhodou nelíbilo muslimům, tak by někdo mohl být nalezen s podříznutým hrdlem. Ostatně takový Theo van Gogh by mohl vyprávět – kdyby žil.
Dnešní svět je velmi nebezpečný a zejména Evropa dělá všechno pro to, aby dopadl krizí podobnou druhé světové válce; a proto je nutno velmi obezřetně hledat spojence. Naším nepřítelem je zejména středověký svět islámu, který je extrémně nesnášenlivý ke všemu nemuslimskému, používá barbarské metody jako kamenování, týrání a zabíjení žen bez důvodu, bičování a popravování těmi nejhnusnějšími způsoby na veřejnosti. Náš nepřítel je posedlý smrtí a útočit na nás je pro něj snadné, protože my si na rozdíl od něj života vážíme. Svůj příspěvek bych ukončil slovy Winstona Churchilla: „Mohli jsme si vybrat mezi hanbou a válkou. Vybrali jsme si hanbu a teď máme hanbu i válku.“ Vybírejme dobře.