Jak jsme zrušili návštěvu Židovského města v Praze
Bývá tradicí, že studenti čtvrtého ročníku středních škol jezdívají na poslední „školní“ výlet do Prahy. Stejně tomu je i v mém případě. Jako student jedné soukromé ekonomické školy to však v tomto ohledu nemám vůbec jednoduché. Nejprve jsme si museli samotnou cestu do stověžaté Prahy tvrdě vybojovat, protože vedení školy usoudilo, že něco tak staromódního jako výlet do Prahy nepochybně je, je pro naši třídu zcela zbytečný a neužitečný. Nakonec jsme pokrokové vedení přiměli, aby naši třídu a dva učitele (nemáme profesory, ale učitele) na tři dny do Prahy skutečně pustili.
Přípravy finišují a seznam plánovaných zastávek se utěšeně plnil. Když už byl skoro hotový, vzpomněli jsme si na Židovské město. A tak jsme dopsali i Židovské město a to i přesto, že mají v pondělí zavřeno a nám to zpřeházelo celý program. A musím přiznat, že to byl můj nápad. Jistě, čekal jsem, že se ozvou nějací „antižidi“, ale kupodivu s tím všichni souhlasili bez větší dávky módního opovržení vším židovským. OK. Vše připraveno, už se jen těšit.
Jenomže pak přišel pátek a téměř válečný stav v Praze kvůli jakési nespecifikované hrozbě teroristického útoku v Praze. Prahu ovládl neznámý pocit strachu a hromada uniformovaných i tajných policistů. A stejná vlna strachu ovládla i naši třídu, byť jsme od Prahy dobrých 250 km. Je to zvláštní, ale jenom obyčejná hrozba, která není nijak blíže definovaná dokáže vyvolat strach i stovky kilometrů daleko. Jistě, je to hlavně způsobeno tím, že se chytáme právě do Prahy, ale i tak. Proč se bojíme? A čeho vlastně?
A to je právě to, proč vás zde obtěžuji problémy své třídy a tím, kamže se chystáme na výlet. Máme strach. Máme strach z obyčejné cesty do našeho hlavního města. Když se naše třídní učitelka dozvěděla, že mezi cíle teroristů patří hlavně židovské objekty v Praze, okamžitě nám škrtla návštěvu Židovského města. Budeme se mu zdaleka vyhýbat, poznamenala. Když jsem jí řekl, že si myslím, že to je přesně to, co bychom neměli udělat a jak bychom neměli zareagovat, uhranula mě svým odpudivým povýšeneckým pohledem. Ano, v ten moment jsem byl ten největší hazardér, pomatenec a šílenec pod sluncem. Nikoho ani nenapadlo, že přesně toto teroristé chtějí. Chtějí abychom kvůli nim začali měnit své životy a podřizovat se jejich vůli. My však nesmíme podlehnout pocitu strachu. Nesmíme si vsugerovat, že za každým rožkem a v každém tmavém koutě se skrývá terorista, který chce zabít zrovna mě.
A tak nepůjdeme do Židovského města v Praze. Podle mě je to jako bychom nenavštívili Karlův most. Hrozba (!) teroristického útoku nám to překazila. Co budeme dělat kdyby se, nedej bože, Praha stala skutečně terčem nějakého útoku? Přerušíme výuku, zavřeme se do sklepů a přestaneme vycházet ze svých obydlí? To přesně totiž chtějí ti, jichž se tak intenzivně všichni bojíme – teroristé.
A vrchol všeho byl, když jsem si dovolil poznamenat, že se chováme jak srabi a tak, jako by se už ten útok skutečně stal. Byl jsem brutálně pokárán a zkritizován. Taková je tedy reakce jedné maturitní třídy na Moravě. A myslím, že podobně reagují i další obyčejní čeští lidé. Rušíme návštěvy Židovských měst a se staženým zadkem se ve vlastní zemi a vlastním hlavním městě chováme úplně jinak. Bůh s námi!