Romové tvrdí, že Češi jsou rasisti, ale možná jde jen o velmi lidské antipatie
Drtivá většina Čechů nemá ráda většinu svých romských, neboli cikánských spoluobčanů. To je skutečnost, kterou neskryjí žádné vládní deklarace, prohlašující, že mezi občany, žijícími v ČR nejsou žádné problémy. Otázka je, zda jsou antipatie Čechů vůči Romům rasismem, anebo zda jsou to prosté a zcela lidské antipatie, založené na mnoha záporných zkušenostech.
Popíšu prostě několik případů. A protože se charakter projevuje nejlépe v extrémních situacích, nejprve se zmíním o nedávných, tragických povodních. Jistě se vyskytly případy, kdy čeští gadžové (běloši) kradli a podváděli. Možná až dvacet procent z nich kradlo a podvádělo. Ale mezi romskou populací představovali hříšníci skoro až sedmdesát procent cikánů.
Případ číslo jedna: Asi 3000 osob, jejich příbytky byly zaplaveny, dvě třetiny z nich byli Romové, byli ubytováni na univerzitních kolejích. Namísto aby byli vděční, tito Romové - kteří dostávali ubytování zadarmo, měli televizi a třikrát denně jídlo - se chovali zlovolně. Na kolejích začali zapalovat požáry, ničili zařízení a kradli všechno, co se dalo ukrást, dokud nezasáhla policie. Ukradené věci se brzo objevily na černém trhu - včetně potravin, které byly na koleje doručeny jako humanitární pomoc. V jedné škole zničili Romové lavice, tabule a zdi a používali místnosti jako záchody, zbytky jídla a špinavé ručníky nastrkali za tělesa ústředního topení.
Když koleje upustili, budovy musely být desinfikovány.
Případ číslo dvě: Poté, co tito bezdomovci opustili studentské koleje, město je ubytovaly v provizorním domě, v němž bylo 22 tzv. "minijednotek", každý s obytnou plochou 2,3 krát šest metrů. Společné toalety a koupelny bnyly umístěny na chodbách. Z 22 rodin, jimž bylo toto ubytování nabídnuto, bylo 8 rodin bílých a ostatní byli Romové, kteří se po řadu dní odmítali do těchto minijednotek nastěhovat, nazývali je psí boudy. Mnoho Romů se rozhodlo přijmout 30 000 korun od státu jako finanční pomoc a koupilo si letenky do Kanady, kde se prý dá přežít tvrdá zima bez peněz daleko lehčeji než v České republice.
Případ číslo tři: V letadle do Toronta jsem se setkal s romskou rodinou z Ostravy, která chtěla v Kanadě zažádat o asyl. Řekli mi, že tito manželé a jejich čtyři děti, od 8 do 13 let, utíkají před jinými Romy. Jejich děti se velmi dobře učily a rodiče nechtěli, aby se staly členy romských gangů, aby kradly, požívaly drogy a útočily na lidi. Rodiče neměli záznam v trestním rejstříku. Otec měl svářečský průkaz.
Případ číslo čtyři: Krásná, dlouhonohá bruneta, Renata z Olomouce, pochází ze staré romské rodiny, v níž je umění krást věcí rodinné cti. Její babička jezdila do Německa a vozila Renatě ukradené panenky nebo čokoládu. Ale Renata chtěla pro sebe něco jiného. A protože byla krásná a chytrá, a nebyla moc tmavá, rozhodla se studovat na univerzitě. Protože by tím nutně ztratila své romské členství, změnila si jméno. Nyní pracuje jako bílá sociální pracovnice a Romové za ní chodí se žádostmi o rady po propuštění z vězení. Vůbec nevědí, že jejich gádžovka je čistá Romka.
Případ číslo pět: Když jsem se vrátil z Jihoafrické republiky po dvou měsících, lidé se mě ptali, jestli jsou černoši jako Romové. Řekl jsem jednu věc zcela jasně. V Jihoafrické republice se těší černošky vynikající pověsti jako hospodyně a chůvy. Ať už byl apartheid jakýkoliv, žádný běloch se neštítí neobyčejně čistotných černošek. A co více, celé bělošské rodiny odjely občas na celý měsíc do Evropy a černoška se jim starala o dům. A nikdy se nic neztratilo.
Kdykoli jsem vyprávěl tuto epizodu, obyčejně jsem se zeptal na několik věcí. Víte o čistotné romské chůvě, jíž byste svěřili své dítě? Víte o nějaké cikánce, jíž byste nechali na starost svůj byt, aniž byste se obávali, že se něco ztratí? Dovolili byste kuchařce v ostravské romské čtvrti, aby vám uvařila něco k jídlu? Místo odpovědi, lidi prostě civí.
Břetislav Olšer je český novinář. V roce 1997 byl vyslán do Kanady, aby tam psal o vlně příchozích Romů pro dva listy v ČR, Práce a Moravskoslezský den. Tento článek přeložil do angličtiny Josef Čermák.
The Toronto Globe and Mail
4. října 1997