Spějeme do gheta. Smíříme se s tím?
Sněmovna před časem většinou jednoho hlasu schválila zákon o registrovaném partnerství. Nepomohla ani petice 60.000 občanů apelující na zdravý rozum poslanců, ani tisíce dopisů a e-mailů adresovaných jednotlivě všem členům sněmovny. Nepomohlo ani veto prezidenta republiky ani žádné věcné argumenty. ČSSD za předem domluvené spolupráce s KSČM konečně prosadila homosexuální „sňatek“ jako společensky přijatelný či dokonce žádoucí styl chování. Hanebnou roli sehráli i všichni přítomní zástupci US-DEU, kteří rovněž hlasovali pro. Tak byl prosazen právní a mravní zmetek, zpochybňující tradiční rodinu jako základ státu.
V ohlušující homosexuální kampani téměř zaniklo, že stejný komunisticko-socialistický a ultraliberální komplot se pokoušel v trestním zákoně legalizovat beztrestnost eutanazie – neboli vraždění „ze soucitu“. To jsou dva nejkřiklavější případy, které snad žádného člověka u nás nenechají na pochybách, že stávající parlament ještě před novými volbami vychýlil směr vývoje společnosti. Kdybychom vyšli z této dnešní situace, mohli bychom říci, že česká společnost už není a nechce být křesťanská. Máme se s tím smířit? Máme rezignovat na obranu křesťanských zásad, stáhnout se do ústraní a modlit se o to horlivěji za záchranu naší společnosti?
Jako děti jsme o něčem takovém, jako je homosexualita, většinou asi netušili. Dokonce ještě dlouho po pubertě jsme reagovali nevěřícně, když jsme se o tomto chování dozvěděli. Dnes už to mají žáci základních škol v osnovách, a jak jsem nedávno slyšel tajně nahraný záznam hodiny občanské nauky od jedné paní učitelky z jižní Moravy, mluví se opravdu o mnoha detailech tohoto zvráceného sexuálního života. Mělo by nás to probudit z letargie. Už nelze setrvávat v iluzi „ono to nějak dopadne“. Zákon o registrovaném partnerství je vědomým políčkem křesťanství i kulturním kořenům země. Je to vědomé a a odhodlané poddání se kultuře smrti, která výměnou za budoucnost a naději nabízí jen krátkodechý požitek. Je to mentalita postoje: po nás potopa.
Co lze dělat? Myslím, že situace je jasná a úkoly rozděleny. Společnost je stále více pohanská a nutně potřebuje evangelizovat, nemá-li jít ve šlépějích starověké Sodomy či pohanského Říma. My politici máme svůj zcela zvláštní díl. Není v našich silách vést misie. To přísluší především biskupům a kněžím, kteří musejí laiky vést příkladem a ne jít cestou sice prošlapanou, ale mimo aktuální dění. V silách křesťanských politiků – vzhledem k jejich dnešnímu zastoupení v parlamentu - je zatím jen zpomalovat onen pád do propasti. Nic víc, nic míň. Můžeme se při přijímání zákonů dohadovat o co nejlepší znění, můžeme se snažit pronikající zlo zmírnit, ale pokoušet se zcela zvrátit protikřesťanský kurs v dnešní společnosti je nad naše síly.
Kdysi si lidé stěžovali, že politici jsou pasivní a nechtějí o etických tématech mluvit. Myslím, že za posledních pět let se karta obrátila. Jsou to bohužel téměř výhradně politici, kteří jsou nuceni obhajovat křesťanskou morálku a je jedno, zda se jedná o boj proti prostituci, registrovanému partnerství, eutanázii nebo třeba proti práci v neděli. Hlas církve, krom čestných výjimek, k tomu zpravidla nezazní, a to zvláště pokud by měl zaznít i za zdmi kostelů. Ale misie nejdou dělat za zavřenými dveřmi. Nelze si stále svědomí konejšit citací, že modlit se máme ve skrytosti. Ono Písmo také říká, že pravda má být hlásána i ze střech. A při každé besedě i s nevěřícími se přesvědčuji, že po té pravdě, po jasném a nebojácném slovu touží většina české společnosti.
Čteme-li starověké církevní otce, často nás zarazí jak aktuálně a konkrétně tepali zla své doby. Proč to dělali? Protože kdyby mlčeli, nutně by si to okolí vyložilo jako souhlas a řadoví věřící by zlu podlehli snadněji. Podobně jako dnes. Konec konců vždyť i komunismus nechtěl po věřících nic jiného než aby mlčeli a velmi dobře věděl proč. To ale není křesťanství!
My politici můžeme pád brzdit. Ale jak dlouho? Pokud se i ostatní křesťané neprobudí podobně, jako se probudilo hnutí modliteb matek, nebo lidé kolem hnutí pro život, bude to proces velmi rychlý a my velmi brzy skončíme v ghetu. Čas čekání už vypršel.