Pochybné vítězství homosexuálů
Od 1. července mohou čeští gayové a lesby uzavírat svoji vlastní obdobu manželství. Česko se tak stalo první postkomunistickou zemí, která jejich svazky zlegalizovala. Máme být však na co hrdí?
Předně je třeba říci, že rozhodnutí parlamentu ČR neproběhlo standardním postupem a i proto lze – alespoň morálně – o jeho rozhodnutí pochybovat. Technicky vzato, 101 poslanců nakonec skutečně svoji ruku pro normu zvedlo a prezidentovo veto přehlasovalo, čímž byl zákon zanesen do legislativy naší země. Kdyby však poslanci mohli volit dle svého svědomí, zákon by dnes neplatil.
Celá záležitost byla silně zpolitizována premiérem Paroubkem, který ve snaze získat před blížícími se volbami hlasy čtyřprocentní menšiny a některých levicově-liberálních voličů, nedal poslancům své strany možnost o záležitosti hlasovat svobodně, jak to bývalo vždy zvykem.
Zastrašováním a vyhrožováním se mu tak podařilo přimět poslanecký klub ČSSD, aby o zákonu hlasoval závazně, až na malé výjimky jako jeden muž. Kromě snahy zákon sněmovnou protlačit z ideových důvodů, vnímal navíc premiér hlasování zároveň jako výzvu k politickému střetu s prezidentem republiky.
Ve skutečnosti však i mezi samotnými poslanci sociální demokracie byli tací, kteří k zákonu měli mnohé výhrady. Při hlasování v prosinci roku 2005 postoupil zákon do druhého čtení právě také díky absenci 25 sociálnědemokratických zákonodárců.
V březnu však premiér potřeboval již každý hlas (celkem 101), protože nebylo jisté, zda se mu prezidentské veto z 16. února podaří přehlasovat. Ještě několik dní před jednáním sněmovny dávalo stále ještě asi 15 poslanců ČSSD najevo, že se pro zákon vylovit nemusí. Paroubek potřebnou podporu do poslední chvíle neměl.
Mediálně nejznámější případ rebelující zákonodárkyně ČSSD, poslankyně Eva Nováková, odpor k registrovanému partnerství zdůvodňovala svým náboženským přesvědčením. „Nikdy jsem nebyla neloajální, nejsem žádná odvážná žena. Ale jsou chvíle, kdy je třeba sebrat veškerou statečnost,“ řekla tehdy na dotaz novinářů.
Její pozice však byla spíše ojedinělá, ostatní více zdůrazňovali faktické nedostatky předloženého zákona nebo bránili tradiční formu rodiny, aniž by to tento názor opírali o svoji víru.
Premiér Paroubek se pod dojmem, který sám vytvořil (že totiž jde o demonstrativní měření sil mezi ním a Václavem Klausem), nechal slyšet, že pro schválení zákona zvolí všechny možné „politické prostředky“. Jaké měl na mysli, neprozradil, ale není těžké si to domyslet. V ČSSD se poslední dobou podobný druh nátlaku a vydírání stává běžným nástrojem, téměř tradicí.
O zpolitizování celého problému svědčí i ta skutečnost, že poslanci ODS, kteří sice při předchozím hlasování zákon podpořili, byli po mediálních výstupech pana premiéra natolik znechuceni, že raději přešli do tábora odpůrců. Dokonce i jedna z navrhovatelek zákona z poslaneckých řad občanských demokratů zákon nakonec nepodpořila a hlasování se raději zdržela.
Samotné poslanecké klání 15. března pak bylo značně nestandardní. Komunisté neměli v plánu registrované partnerství podpořit celou vahou svého klubu. Levice však využila kličku, kterou na poslední chvíli, když jí hrozil neúspěch, strhla vítězství na svoji stranu. Protože nikdo nevěděl, jak přesně jsou síly rozloženy, bylo první hlasování „testovací“.
Když v něm pak pro zákon zvedlo ruku z přítomných 176 poslanců jen 97 z nich (proti bylo 58), zavládlo v levici mírné zděšení. Chyběly stále čtyři hlasy. Co s tím? Použil se klasický osvědčený trik – o slovo se přihlásil komunista Vymětal a zpochybnil své hlasování (prý se spletl, musí se tedy hlasovat znovu). V dalším kole se již zbývající hlasy mezi komunisty našly. Hlasovací mašinérie KSČM a ČSSD opět zafungovala a ve spolupráci s liberály z US-DEU vnutila českému zákonodárství nekvalitní a pochybnou zákonnou úpravu.
Jak nakonec rozložení sil při schvalování registrovaného partnerství vypadalo?
Ze 177 přítomných poslanců zvedlo pro zákon ruku 66 poslanců ČSSD, zdržel se jeden, hlasovat proti nalezli sílu jen dva sociálnědemokratičtí poslanci. Zmíněná Eva Nováková byla nepřítomná. Z poslaneckého klubu ODS zákon podpořili jen dva zákonodárci, zbylí byli ve velké většině proti nebo se zdrželi. Celá proti byla KDU-ČSL, liberálové z US-DEU naopak zákon do jednoho podpořili. Z KSČM bylo proti 9 poslanců, 3 se zdrželi, zbývající přítomní komunisté pak registrované partnerství podpořili.
Čeští homosexuálové tedy stěží mohou výsledek považovat za uspokojivé a zasloužené vítězství, které by hřálo na srdci. Bylo to vítězství upocené, postavené na manipulaci, zastrašování a popření svobody svědomí.
Rovněž ani ve veřejnosti nebyly pro zákon takové sympatie, jak média referovala. Některé průzkumy sice naznačovaly, že pro nároky homosexuálů má pochopení přes 60% Čechů, debata, která schvalování zákona předcházela, však ukazovala, že zdaleka ne většina společnosti by takovou změnu, jakou registrované partnerství představuje, vítala.
Ozvalo se mnoho kritických hlasů a to nejen ze strany církví (deset různých denominací dokonce vydalo společné prohlášení), ale i z řad odborné i laické veřejnosti. Sám prezident přiznal, že jeho kancelář obdržela v době, kdy se rozhodoval, zda zákon podpoří či nikoli, stovky dopisů:
„Za první tři dny tohoto týdne k nám přišly stohy dopisů, emailů, telegramů vyjadřující postoje veřejnosti k této věci. Dvě čísla stojí za zaznamenání a za publikaci. K datu středa 8. února bylo 374 vášnivých výkřiků „nepodepisujte“, osm názorů „podepisujte“. Toto bychom, myslím, všichni také měli brát v úvahu,“ řekl prezident v novinovém rozhovoru 10. února.
K zákonu, který umožňuje homosexuálním párům uzavírat sňatek, tak naše společnost nedospěla přirozeným vývojem, ale skrze demagogické počínání homosexuální lobby, skrze mimořádně mediálně zdařilou exhibici jednoho z jejích představitelů v pokleslé televizní reality show a v neposlední řadě (a to především) díky diktátorským metodám odstupujícího premiéra.
autor je členem VV o.s. Mladá pravice