Strana zelených = trockisti + zkrachovalí politici + teen celebritky
Při pohledu na předvolební politické dostihy se nedá přehlédnout pátý či dokonce čtvrtý, dle některých dokonce černý kůň závodu. Kdo pochybuje o oné černé barvě, měl by si být jistý barvou zelenou, která jej rovněž zdobí. Upřímně, nebo farizejsky? Jsou-li módním hitem letošního léta pastely, je hitem politických voleb - krátkodechým, ale prodejným – barva zelená? Chce se mi věřit, že nejde o účelové překrytí na odstín, který momentálně letí, po jehož shození objevíme zároveň starší odstíny: narudlé, pokrytecky namodralé i pravdivé a láskyplné, avšak bezbarvé.
Chce se mi věřit, že Strana zelených je svěžím novým objevem české politické scény. Chce se mi věřit, že její protagonisté se snaží uvést v plnohodnotný život novou platformu, která rozhýbe dění ve stojatých vodách české politiky. Chce se mi věřit, že pan Bursík, klíčový žokej, se o politické body nesnaží jen proto, že v minulosti již pohořel, když jeho kůň – jaké vlastně tenkrát barvy? – doběhl mimo pořadí. Chce se mi věřit tomu, že Bursíkovy zatím spíše jen tiše bublající peripetie s bydlením se ani omylem nemohou vyrovnat těm, které vystrnadily z premiérské sesle páně Grosse. Chce se mi věřit, že paní Jacques se na plakátech Strany zelených neobjevila jen proto, že ji prvého máje napadl nepříliš profesionální policista, a že je z ní proto nyní jepičí politická celebrita. Chce se mi věřit tomu, že hlavně Česká televize poskytuje Straně zelených prostor na základě odpovědně a z minimální statistickou chybou provedených průzkumů veřejného mínění, a že tato souvztažnost není spíše opačného charakteru – tedy, že procenta Zeleným nerostou díky spřízněným zájmům veřejnoprávní televizní „šlechty“. Chce se mi věřit tomu, že pan Havel, jenž Zelené hlasitě podporuje, nevidí v této činnosti cokoliv, coby mohlo být označeno třeba jako touha po pomstě i satisfakci zároveň; touha po pomstě nemilé ODS a touha po satisfakci, když se jeho předešlý koaliční konstrukt definitivně rozpustil v Grossovic barrandovském bazénku a prostopášném činžáku pod Nuselským mostem současně. Chce se mi věřit tomu, že pan Matěj Stropnický, který za partaj kandiduje, skutečně usiluje o užitečnou proměnu české politické scény, a nikoliv o vyrovnání se slečně Hanychové v počtu zmínek na titulních stranách bulvárů. Chce se mi věřit, že Strana zelených není spolkem neúspěšných a vysloužilých politiků, kteří své síly pojí s ad hoc celebritami tohoto typu. Chce se mi věřit, že právě tyto zelené ikony nejsou poměrně tolik na očích jen proto, že nejumněji využili vnitrostranických šarvátek a třenic, o nichž se docela často nejen spekuluje.
Lze však v české politice vůbec něčemu věřit?
Modrý i rudý, pravý i levý – všichni se snad shodnou, že domácí politická scéna by mohla být oživena nějakým novým subjektem. Zelení momentálně jedou na této vlně. Co však nabízejí opravdu nového? Bursík byl v opravdu vrcholové politice činný už tehdy, když ještě kupříkladu takového podnikatele Paroubka skoro nikdo neznal. Ekologické otázky jsou tématem, jehož se mnozí chytají, také poměrně dlouho. Možná by jejich obhajoba zněla věrohodněji z úst, řekněme, vysokoškolských studentů přírodovědných oborů, nejlépe samotné ekologie, nebo jejich profesorů. Tím, že strana nejviditelněji upřednostňuje spíše bavičské celebritky typu Stropnického juniora zajíždí do stejných kolejí, jako její rivalové, vůči nimž se vymezuje. A jeden čistě osobní dojem: zapáleného a věrohodného ekologa si lze představit také jinak, než jako obchodníka s nemovitostmi z pražské Malé strany.
Sečteno, podtrženo, dostanou-li se Zelení do parlamentu, budu překvapena. Budu též překvapena, a tentokrát mile a upřímně, když se tato strana neuchýlí k lákavému „jazýčkování“ na vahách českého politikaření.
Proč se nemůžu zbavit pocitu, že právě o toto řadě jejích čelných představitelů ve skutečnosti jde?