Držme se zvyklostí
Problém drog je na předním místě problémem závislosti. Odtud také čerpají část svých argumentů zastánci legalizace: poukazují na to, že závislostí je víc, že například i mlsání čokolády nebo pití kávy je závislost na droze, a tolerujeme-li jednu část závislostí, musíme tolerovat všechny. Každý si může ničit vlastní zdraví, je to věc jeho svobody.
Zkusme si to trochu rozplést. Především zvažme, nakolik je naše zdraví naší osobní věcí: nepříliš. Už finančně jsme dnes jedni na druhých závislí natolik, že každý z nás zdravějších doplácí na ty nemocnější, a přitom nemalá část našich – tělesných i duševních – chorob spadá na konto životního stylu. Odtud další potíž, protože dnes nemůžeme přesně vědět, co se zítra ukáže jako zhoubný vliv. Proto má asi určitý smysl přidržet se starých zvyklostí, které velely některé látky (alkohol, tabák) užívat s mírou a občas si je odříci. O tom dále. Starý zvyk také vyhrazuje požívání některých látek mužům a nedopřává je – alespoň v plné míře – ženám a dětem (ve starém Římě slušná žena pila na veřejnosti jen víno ředěné vodou). Staré zvyky odrážejí staré zkušenosti, a chceme-li je měnit, měli bychom si dobře rozmyslet, proč. V každém případě je břemeno důkazu na té straně, která žádá změnu, ne na té, která chce uchovat tradiční postoje.
Argumentuje-li někdo, že například alkohol pili lidé odjakživa, je dobré si připomenout, že struktura času byla v před-ateistické době jiná než dnes. Čas měl významný cirkulární aspekt a jeho opakování bylo rozčleněno: a tak po masopustu, kdy si lidé dopřávali různá řádění (četli jste Paměti rychtáře Vaváka?), přišel půst, kdy si řádný občan odříkal i věci sice dobré, ale postradatelné: nekonaly se zábavy (což omezilo pití), a kuřáci – jak líčí například Šmilovský – odkládali krabici s doutníky nebo šňupacím tabákem někam nahoru, pečlivě ovázanou černou stužkou. V tom koloběhu se střídalo odříkání s obdobími, kdy si člověk věci v postě odříkané náležitě vychutnal.
Náš čas je lineární, prakticky nestrukturovaný: a my v užívání drog (alkoholových nebo nealkoholových) známe jedinou dynamiku – stupňování. Proto bychom měli být obezřetní a rušíme-li nějaké omezení, měli bychom umět navrhnout nějaký jiný způsob zvládání negativních dopadů příslušné drogy.
Bývá mi smutno, když vidím texty psané mladými lidmi, propagující legalizaci drog. Nejen proto, že se autoři v řadě věcí mýlí a na své omyly mohou doplatit. Otázka legalizace drog patří totiž k agendám, u nichž centrální média připouštějí prakticky jen jeden názor (pro legalizaci) a ten prosazují jako správný. Mladý člověk, který na tuto taktiku naletí, se nenaučí střízlivě a věcně diskutovat, nenaučí se hledat jádro problému. Chrlí sice nálepky jako „inkvizice“ a „hon na čarodějnice“, ale nenaučí se chápat odlišné stanovisko jako legitimní. A to může být do budoucna horší, než sem tam vykouřený joint.
autorka působí v Občanském institutu