O čem jsou dnešní filmy?
Jako velký příznivec kinematografie, jsem si nemohl nechat ujít vyhlášení nominací na letošní Oscary. Jsem však mírně řečeno rozladěn z toho, jaké filmy se zalíbily americkým akademikům. V nominaci jsou totiž filmy, které podle mého zcela bezprecedentním způsobem podsouvají divákům, že témata, jež jsou hlavním motivem těchto filmů, jsou novými a správnými hodnotami dnešního světa. V lepším případě se o to zatím jenom snaží, nebo naznačují, že by tomu tak mělo být. To samo o sobě by možná nebylo až tak fatální. Nebezpečné jsou však samotná témata, která svou naivní a falešnou noblesou, moderností a pokrokovostí vzbuzují v divácích dojem, že právě ony jsou těmi hodnotami, jež mají definovat podobu dnešního světa. A to je velmi nebezpečný omyl.
Námětem těchto „nových filmů“ jsou většinou velmi choulostivá témata, která hýbou společností ve většině zemí světa. Homosexualita, rasismus, terorismus, trest smrti, mediální moc, apod., jsou hitem dnešních scénáristů, kteří vytvářejí tyto filmy.
A bohužel v duchu dnešních módních postojů jsou tato témata také zpracována. Autoři těchto filmů se snaží vykreslit tyto problémy jako osudové omyly společnosti. Snad si dokonce myslí, že jakékoliv zavrhování může mít zlé následky pro naši společnost. Děsí nás netolerancí, xenofobií a rasismem. A s tupostí a totální naivitou, kterou se vyznačují pouze hollywoodští herci, moralizují společnost. Jakékoliv odkázání na tradiční, konzervativní a historické hodnoty je okamžitě odsouzeno, jako něco totálně „out“. Dnes přece frčí něco jiného. Dnes si nehrajeme na nějaké hodnoty. I když možná ano, ale trochu jiné.
Podléháme falešné iluzi, že ty staré hodnoty na kterých stojí, nebo donedávna stála, naše civilizace, jsou špatné a je nutné je nahradit jinými, lepšími, modernějšími, dnešními. Musím však připomenout, že tyto hodnoty, pro někoho možná až morbidní, senilní a „dědkovské“, které se snažíme nahradit, nevznikly nějakým nárazem, třeskem. Tyto základy naší civilizace se budovaly po dlouhá staletí. Sami se utvářely, sami si definovaly svou podobu. Lidé kdysi dávno zjistili, že uspořádání rodiny ve vzorci: muž-žena-děti, je to nejlepší možné. A měli jistě pravdu, když toto uspořádání dodržovali a žili podle něho. Důkazem toho, že to je dobrý odkaz historie, je prostě to, že to vydrželo tak dlouho. Náš styl života, naše civilizace je právem nadřazována nad ostatní. A je to právě kvůli hodnotám, které nám odkázala historie, doplněno o vrozenou touhu lidského rodu po svobodě. Pokud toto dokážeme zachovat, není na světě síla, která by mohla ohrozit naši budoucnost.
Možná to ani není s podivem, že toto relativizování a přetváření hodnot se objevuje také ve velké míře v hollywoodských filmech. Nepochybně to souvisí s jakousi touhou hollywoodských osobností o odvěké určování stylu života lidí, svým vlastním příkladem. Je zde zcela evidentní snaha o jakési vytváření vzorů společnosti. Snaha o to, aby byly tyto dnešní hvězdy následovány. A proto většina z hollywoodských ikon k boji proti stahování čínských psů z kůže, americkému prezidentu Bushovi, válce, apod., přidala ještě boj za práva homosexuálů. A tak vznikl film Zkrocená hora. Prý nejvážnější adept na nejcennějšího Oscara – film roku.
Tento film tchajwanského režiséra, je zasazen do 70. let minulého století. Hlavními „hrdiny“ jsou dva kovbojové – gayové. Tento film je jasným příkladem toho, že se snaží zlikvidovat, pro někoho možná nepřijatelné, uspořádání americké společnosti. Navíc se tím vůbec netají! I jedna česká „novinářka“ z Lidových novin píše ve své recenzi: „Zkrocená hora boří prostřednictvím upřímné lásky dvou kovbojů tradiční americké hodnoty a zidealizované představy o rodině.“ A pokládá to jako snad hlavní důvod pro udělené Oscara, což je zcela absurdní.
Tento film nám může zcela jasně demonstrovat další aspekt tohoto nového, moderního fenoménu. Totiž to, že už se to ani nikdo nesnaží skrývat nebo aspoň nějak kamuflovat. Prostě na rovinu říkáme, že ten a ten film je dobrý proto, že bourá špatné uspořádání amerických rodin. A tak se ptám: je snad uspořádání rodiny, které lajnuje Zkrocená hora, tedy dva kovbojové, lepší než otec, matka a děti? Pro tyto dnešní překrucovače hodnot naší společnosti nepochybně ano. Pod hávem modernosti a módnosti jsou zcela neuvěřitelně pošlapávány morální hodnoty, čemuž je aplaudováno a odměňováno Oscary.
Nejde však je on homosexualitu. Dnešní doba je příznačná ještě v jedné věci. A to v tom, že si neumí vážit skutků, které byly mnohdy rozhodující pro demokratický vývoj západní společnosti. Dnes ohrnujeme nos nad postavami z nedávné historie a pliveme na jejich dílo. Ano, v mnoha aspektech nebyly skutky těchto „hrdinů“ vždy růžové, a v souladu s dnešními měřítky. Mnohdy byla porušována lidská práva a nepochybně také došlo k určitým trestuhodným „přešlapům“. To by však mělo být zapomenuto. Protože skutky jiné, které jsou naopak úctyhodné, všechny tyto „kroky vedle“ mažou. O čem mluvím?
Objevil se totiž, mimochodem také nominován na Oscara, film, který kritizuje amerického senátora McCarthyho za jeho boj proti šíření komunismu ve Spojených státech v 50. letech minulého století. V té době se vlastně rozhodovalo, zda si Spojené státy uchovají svou demokracii, svobodu a kapitalismus. Ovšem i ve Spojených státech se vyskytly skupiny komunistů, které se snažily uchvátit moc, a na přání Stalina zavést v USA komunismus. Bohudík se to nepovedlo. A nepovedlo se to právě díky takovým lidem jako byl senátor McCarthy, nebo třeba pozdější prezident Reagan, který bojoval proti komunismu v Hollywoodu. Tito lidé měli lví podíl na tom, že USA zůstaly svobodné, demokratické a kapitalistické. Dalo by se předpokládat, že dnešní obyvatelé Spojených států jim budou vděční.
Bohužel tomu tak není. Právě naopak. Film Dobrou noc a hodně štěstí, který vypráví příběh nějakého novináře, jež počínání McCarthyho kritizoval, je také nominován na Oscara. Nazýval to novodobým honem na čarodějnice. Film je navíc černobílý, aby lépe ilustroval děs a hrůzu, kterou museli komunisté v Americe v 50. letech, kvůli pronásledování McCarthym, prožívat. Nepochybně to nebylo pro tyto lidi příjemné. Ale bylo otázkou života a smrti americké společnosti, zda se dokáže s těmito komunistickými parazity vypořádat. Podařilo se jí to. Spojené státy porazily tendence o nastolení stalinského komunismu na svém uzemí.
Jak by však vypadal svět, kdyby se tehdy nepodařilo tyto komunistické vetřelce na území Spojených států eliminovat? Byl by dnešní svět takový, jak ho známe? Myslím, že ne. Komunismus by se stal celosvětovým státním zřízením a zavládl by totální teror řízený Moskvou. Žádná studená válka by nebyla, ani dva bloky rozdělené železnou oponou. Prostě by byl jen východní blok. Krušné představy, že?
Pro hollywoodského manekýna George Clooneyho, je však konání McCarthyho děsem, který si zaslouží ostrou kritiku v jeho filmu. Nevím, mám však pocit, že pan Clooney, i když dobrý herec, si nevidí ani na špičku nosu. Zcela ignoruje cíl, který McCarthy sledoval, vidí jen prostředky, které v boji za jeho dosažení používal. Z této logiky bychom mohli odsuzovat také americké tažení proti Hitlerovi. Protože američtí vojáci „vraždili“ německé vojáky. Také zabíjeli! Jako Hitler! Za jejich činy jsme jim však vděční, protože vedly k šlechetnému cíly – porážce nacismu v Evropě, respektive ve světě. Neplatí toto i v případě honu na americké komunisty v 50. letech? Myslím, že by si pan Clooney měl uvědomit, že kdyby McCarthy a jemu podobní nepořádali ten jím kritizovaný „hon na čarodějnice“, těžko by mohli točit nějaké filmy s politickou tématikou. Možná tak maximálně, jak státní Ford překročil plán o 110%, či soudruh generální tajemník v Kremlu slaví narozeniny. Opět se zde zcela vytrácí úcta k historickým hodnotám. Nebude nám to jednou chybět?
Objevil se také film, který je naopak vystavěn na antiamerikanismu. Turecký film Údolí vlků, který teď přišel do kin. Tento film je jakási turecká obdoba amerického „Ramba“, aspoň to tak prezentují kritici. Je zde totiž použita zdánlivě stejná dějová linie – „hodný“ turecký bojovník se mstí „zlým“ Američanům za utrpení, které způsobili tureckým vojákům, když je mylně zadržovali jako teroristy. Akorát v tomto filmu došlo k jakési „výměně pozic“, kdy Američané jsou ti pronásledovaní, vraždění a mučení. Je to ovšem považováno za správné a morálně obhajitelné. Ještě nutno dodat, že děj je zasazen do prostředí irácké války. Tolik v kostce o tomto filmu.
Tento film je také velmi nebezpečný a velmi dobře zneužitelný. Zvláště v dnešní době, kdy islámští fundamentalisté, teroristé apod., neustále vyvíjejí snahu o zničení západu jako takového, je nevhodné takovéto filmy vůbec publikovat. Ostatně potvrdilo se to již při prvním uvedení do kin v Německu, kde kina přeplněná mladými Turky jásala, když se na plátně objevilo mrtvé tělo zavražděného velitele amerických jednotek s dýkou v zádech. Je to normální jev? Je normální, že lidé jásají v kině, když vidí někoho zemřít? Pomiňme teď fakt, že se jedná o americké vojáky. V civilizovaném světě to prostě normální není. Není běžné, abychom se radovali z něčí smrti. Bohužel mladí Truci zřejmě nepatří mezi civilizované lidi a civilizovaný svět. Protože jejich reakce na tento film byla zcela zvrácená a nepochopitelná.
Radují se když vidí umírat vojáka! Mají radost ze smrti vojáka, amerického vojáka! Máme my radost když vidíme zavražděného teroristu? Ano, možná cítíme jenom jakýsi pocit uspokojení, že ho smrt neminula, když zavraždil další nevinné civilisty. Nic víc. Nevybuchujeme v kině nadšením, jenom si v duchu řekneme, patřilo ti to za to cos dělal. A v tom jsme právě jiní. A v tom se také liší Rambo a Údolí vlků. V povaze, morálce, rozumu a inteligenci diváků.
Když jdeme do kina na film podobný Rambovi, víme o čem to tak zhruba bude. Víme, že ve filmu bude docházet k zabíjení, mučení, apod. Ale vždy je to elementární rozdělení kladných a záporných hrdinů absolutně nedotknutelné a nezpochybnitelné.
I když každý to samozřejmě může vidět jinak, ale všeobecně s tím problém není. V takovýchto „rambovských“ filmech jsou znázorňována zvěrstva, která jsou všeobecně přijímána za nezvratný fakt a realitu. U filmu Údolí vlků však to není vidět. Protože v tomto případě jde pouze o omyl amerických vojáků. A za ten se nazbíjí. V tomto filmu ovšem ano. Za omyl tě, drahý vojáku, zabijeme! Lze vyčíst s děje filmu. To jistě není vhodné sdělení ani pro normální život, nejen vojenský.
Tento film tak zcela jednoznačně ukazuje, že zabíjet Američany jenom za to, že si spletli turecké vojáky s teroristy je správné a chvályhodné. A to, že je tato obava oprávněná, svědčí i reakce těch mladých německých Turků – radovali se. Jako by se jim potvrdilo, že zabíjet Američany je správné za všech okolností. Takže i proto je tento film nebezpečný, velmi nebezpečný.
Myslím, že výlet do světa kinematografie bychom měli skončit. A vysvětlit si proč jsou tyto dnešní filmy v mnohém nebezpečné. Nebo spíše proč postoje, které jsou ve filmech demonstrovány jako správné a „dnešní“, nejsou vhodné pro dnešní svět.
Stále častěji čelíme konfrontačním pokusům islamistů a jejich pohůnků, možná však i normálních muslimů, kteří útočí na naši civilizaci, na náš způsob života. Útočí na bezvěrecký život dnešní generace našeho světa. Vadí jim jakékoliv byť nepatrné otření se o jejich náboženství a dávají nám to okázale najevo. A v této době, kdy je potřeba trvat pevně na našich hodnotách a stmelujících prvcích naší civilizace, si sami podřezáváme větev. Vytváříme nové hodnoty, které v jakémsi falešném opojení změny a modernosti, stále více a více zevšedňujeme a snažíme se je prosadit jako normu. Normu, dle které má žít dnešní moderní člověk. Odkopáváme staré hodnoty a vytváříme si nové. Nejsou to však hodnoty pevné, prověřené a stálé.
Není připuštěna diskuse o těchto nových tendencích ve společnosti. Jsou někým předhozena jako definitivní norma, která je určena pouze k tupému respektování, řízení se podle ní, apod. Navíc kdokoliv, jež se odváží vystoupit proti tomuto novodobému intelektuálnímu formování našeho světa, je označen přinejmenším za xenofoba, rasistu a nebezpečného ultrakonzervativce. Taková je tedy dnes naše společnost.
Chtěl bych proto upozornit, že se stále častěji ukazuje, že obavy z islámské kultury jako takové nejsou jen plané fráze. Potvrzuje se den co den, že tato obava tu skutečně reálně existuje. Pokud chceme v tomto, možná střetu civilizací, obstát, je absolutně nejdůležitější to, abychom si zachovali ty hodnoty na kterých byla naše civilizace vybudována. A dokázali se oprostit od nesmírně plýtkých, falešných a nebezpečných tendencí relativizování hodnot na kterých stojíme.