Vítejte v Eurábii!
Vycházím z budovy, kde pracuji. Blíží se večer, nadýchnu se krásného letního vzduchu a k mým uším dolehne ruch lidí, bavících se v nedalekém parku. Většinou chodím právě skrze tyto sady, kdy to i v podvečerních hodinách žije. Lidé se procházejí, milenci se drží za ruce či sedí na lavičkách, mladí se prohánějí na kolečkových bruslích, sedí na trávě v hloučcích, povídají si a smějí se. Hrají petanque, vypadají šťastně a vesele. V nedaleké venkovní restauraci to bzučí jako v úle, hraje příjemná hudba, lidé sedí roztroušení kolem stolků, popíjejí a baví se. Slunce pomalu zapadá a na obloze vykresluje nezapomenutelné obrazce, dýchám příjemný čerstvý vzduch, vyhýbám se klukům, kteří na skateboardu brouzdí zdejší asfaltové stezky. Na parketu nedaleké restaurace lidé tančí za zvuků starých šlágrů i nejnovějších hitů, jiní sedí na trávníku a čtou si knihy. Maminky s kočárky, mladé páry i starší manželé, lidé venčící své čtyřnohé miláčky, krásné ženy s šaty, které leccos odkrývají… Člověk to vše míjí, cítím se jejich součástí, jsem rád, že si užívají krásný den a nadcházející večer, že mají dobrou náladu, že se dobře baví a že jsou sví. Možná jsem příliš patetický, ale když po několika stech metrech se ze zeleně vyloupne pohled na Hradčany, neubráním se určitému dojetí a vždy se musím na to nádherné panoráma zadívat s jistým těžko definovatelným, ale silným pocitem. Jsem rád součástí této civilizace, ať si o ní kdokoli myslí své.
Střih. Klapka. Jedeme znova. Jenom se trochu přeneseme v čase. O nějakých deset dvacet let. Stejné místo, ale přesto je vše naprosto odlišné.
Vycházím z budovy, chci se nadýchnout čerstvého vzduchu, ale v nose ucítím opět onu „vůni“ linoucí se z nedalekého "kebab" občerstvení. Kdybych jich cestou na metro neminul hned několik, nebylo by to tak divné. Jdu dál a nikde již nevidím krásné ženy. Většina jich totiž je zahalena do tmavých šátků a metrů těžké černé látky, takže jim vidím maximálně do očí. A těch několik žen, které šátky nenosí, jsou ale oblečené tak, aby nepohoršovaly. Již žádné minisukně, odhalená bříška, pupíky, záda. Nikde se nikdo nebaví, všichni jen pospíchají, míjejí se. Žádné hry, žádné brusle, žádné posedávání v hloučku. Zahradní restaurace již není tak plná, kelímky od piva zmizely, zákazníci také. Pokračuji v cestě a musím se vyhnout nákladnímu automobilu s jeřábem, který tu už pro jistotu zůstal nastálo - na jeho vztyčeném ramenu se pravidelně konají popravy oběšením - těch, co byli nevěrní, těch, co se provinili proti víře, těch, co urazili proroka, těch, co se opovážili přestoupit přikázání. Ještě dříve by mne pohled na podobný "nástroj" vyděsil, když ho ale míjíte každý den několik let, již vám to ani tak zvláštní nepřijde. Lidé se docela přizpůsobí... Odbyla celá a z nedalekého minaretu se line hudba muezzína, který svolává věřící k modlitbám do mešity. Míjím hloučky mužů s nenávistnou jiskrou v oku - dívají se na mne divně, jsem bílý a nemám vous jako oni. Dlouhé plnovousy. Vidím i mladíka, který nemá ruku - je mi naprosto jasné, proč tomu tak je. Zahýbám za roh a snažím se co nejrychleji projít kolem bloku domů - malí kluci na mne volají, smějí se a hledají, co by po mně mohli hodit. Až ještě trochu povyrostou, budou házet kameny - takové věci se běžně dějí, už se nad tím nikdo ani nepozastavuje. Je jich hodně, nudí se, nemají co dělat, musíme je tedy pochopit a ne je trestat. Ostatně, je jich více, než nás. I na tu šeď ulice jsem si již zvykl. Reklamy a poutače, billboardy a plakáty povětšinou zmizely. Nápisy jsou téměř nesrozumitelné, samé klikyháky, naštěstí na těch nejdůležitějších místech jsou dvojjazyčné. Vše je špinavé, zanedbané, domy chátrají, ve vzduchu je cítit pach lidského potu. A kdyby bylo možné čichem ucítit strach, cítil bych ho také. Je ho tady kolem tolik, že by se dal krájet...
Pospíchám domů, protože procházka večerním městem již není to, co bývala...
Zatím nic takového nehrozí. Zatím jsme klidní a spokojení. Zatím jsme bezstarostná společnost. Ale v tom je možná ten problém. Možná bychom si trochu starostí dělat měli. Protož když je civilizace bezstarostná, v té chvíli je i nejzranitelnější. A pád velkých říší většinou následoval po období jakési vnitřní samolibosti a pocitu naprostého pohodlí...