Temná sonda: Kdo si opravdu užívá "pedofilní hrátky" v Čechách?
Naprosto neomylně, pár měsíců před volbami, přinesl náš tisk další zprávu o tom, že se v blízkosti česko-německých hranic (tentokrát v severních Čechách, na Chomutovsku a Ústecku) provozuje dětská prostituce, prodej dětí, zejména romských, pedofilům, zejména německým.
Tuto zprávu jako obyčejně přinesla německá organizace Karo, sídlící v Chebu. Tato organizace už zhruba pět let, pravidelně, vždy před nějakými důležitými vnitropolitickými nebo zahraničněpolitickými okamžiky, jako jsou parlamentní volby, volby do EP atd., přichází se šokujícími zjištěními o tom, jak kvete sexuální obchod s dětmi v německém příhraničí.
Organizaci se nikdy nic nepodařilo prokázat, nikdy neměla pro svá veřejná sdělení nic víc než samo své tvrzení, neopřené o jediný kvalitní důkaz, ale na vydatnou mediální mlhu to stačilo vždycky. Jedna z protagonistek Kara dokonce sepsala na to téma knihu Děti šlapou chodník, kterou za velkého mediálního zájmu pokřtila německá paní expresidentová Rauová. Pak se zase voda na nějaký čas zavřela, protože jednak se nic neprokázalo, jednak, a to je podstatné, Karo dosáhlo svého zásadního cíle: další dotace z německých veřejných rozpočtů na svou „monitorovací“ činnost. O Karu jsme pak slyšeli zase až s dalším fiskálním rokem (potřeba prokázat činnost a dostat další státní peníze), nebo s dalšími volbami (potřeba poškodit dobré jméno České republiky v blízkém zahraničí a snížit tak její akcie v jakémkoli mezistátním kontaktu – což zejména na půdě Evropského parlamentu, který je velmi náchylný vnímat citlivě podobné „informace“, může dělat problémy).
Karo sídlí v centru Chebu. Na jeho adrese však téměř nikdy nikoho nezastihnete. Telefony tam nikdo nezvedá. Když Policie ČR požádá Karo o předložení důkazů pro jejich rázná tvrzení o dětské prostituci, Karo nikdy žádné nepředloží. Zato pilně fabuluje. Například o místní základní umělecké škole, kam se chodí (mimo jiné romské) děti učit folklórní tance, Karo bezostyšně tvrdilo, že jde o zakuklený bordel, kde jsou děti sexuálně zneužívány.
Nyní se Karo se svým zájmem přestěhovalo o pár okresů vedle, aby – světe div se – došlo ke stejným „zjištěním“. A stejně tak málo podloženým.
Zato mediálně tyto „informace“ působí efektně. A přestože už má Karo i v českém mediálním prostředí, které se často ověřováním svých tvrzení příliš nezabývá, pověst sedmilháře, přesto se vždy dostane do titulků, protože zmínka o dětské prostituci, jako o každém podobném skutku na pomezí zločinu a lechtivosti, spolehlivě zajímá čtenáře a prodává noviny.
Naposledy Mladá fronta Dnes předminulý týden (3.2.) přinesla rozsáhlý zpravodajský článek, kde do titulku umístila slova Dětská prostituce. Sice je hned zrelativizovala (Policie nemá důkazy), ale to se dá snadno vyložit jako selhání policie (není schopna důkazy získat), nikoli jako zpochybnění samotného faktu, že tam ta dětská prostituce je.
Z článku celého pak vcelku vyváženě plyne, že pro „existenci“ prostituce není jediný důkaz a Karo působí značně nevěrohodně. Nicméně vlny byly rozčeřeny a téma tiskem prošlo. Karo bude u svých německých donátorů mávat českými novinami s tím efektním titulkem, obsahem se zabývat nikdo nebude. Naopak, Karo to ve své argumentaci na německé straně beze vší pochybnosti postaví tak, že česká policie je neschopna získat důkazy, ačkoli přece dětská prostituce je tak jasně viditelná, když ji dokáže zmonitorovat i malá zahraniční nezávislá nadace, že.
Pokud vám to připadá jako vytržené z učebnice demagogie, pak jste na stopě. Je to politická hra, kde sice jde jednak o mnoho tisíc marek na provoz absurdní nátlakové firmy, ale taky o dosažení vlivu a efektu na české politické prostředí. To není paranoia, jak už se mnohý naivnější novinář chystá namítnout. To je ověřená zkušenost. Fungovalo to bezchybně už několikrát. Karo přišlo se svými tezemi, chopil se toho náš tisk, po něm vybraní politici, a bylo z toho téma na mnoho dní a týdnů, což zejména před volbami dělá divy. Příkladně v Chebu to mimo jiné stálo při posledních komunálních volbách starostenskou židli tamního primátora Jakla, chcete-li hmatatelný důkaz.
Myslím, že nejcennější umění, kterému by se naše média a novináři měli učit, je umění o určitých věcech v určitý čas nepsat. Byla by to větší služba veřejnosti, než snaha napsat všechno, bez ohledu na to, co je podstatou, smyslem a záměrem věci. K tomu je však potřeba umět ty věci rozeznat a odlišit. Jsem přesvědčen, že to naši novináři dokážou, když chtějí.