Kdo nejvíc křičí, od toho to fičí: muslimové pálí figuríny Ježíše Krista
Tak muslimové právě pálí dánské vlajky. A sebevražednými útoky hrozí nejen Dánsku, ale i Norsku, vlastně celé Evropě. Nenávist opět bublá na povrch. Možná na chvilku odbrblá pod tíhou dotací, transferů, darů a dárečků, které proudí z Evropské unie, ale jen slepý ignorant si nemůže nevšimnout, že zde máme problém. Zatím propuká latentně, ale rozhodně nemizí, bují.
Ta jednota! Jako jeden muž, dámy prominou, se opět vzdemula islámská vlna protestů. Kvůli pár obrázkům v lokálním skandinávském tisku. Jednota jen na jedné straně. Euroatlantická civilizace je rozklížená do mnoha různých směrů. Jako obvykle, neví, kde ji hlava stojí. Má hájit svobodu slova, nebo „morálku“, „etiku“?
Já odpovídám za sebe: to není spor o svobodu slova, ani o morálku, ve skutečnosti je ten spor o to, zda dokážeme hájit to, z čehož jsme vzešli a k čemu se generace našich předku s vypětím dopracovali. Nebuďme falešně skromní a přiznejme si to. To naši předci, naši pradědové a zase jejich pradědové, svojí pílí, umem, odříkáním, a, ano, i krví, docílili naší dnešní svobody a blahobytu. Toho blahobytu, jenž nám dnes, s plnými žaludky a v klidu domovů, umožňuje debatovat nad takovými prkotinami, jako zda obrázek vousatého mužíčka v jedněch privátních novinách je věcí neskonalého rozměru.
Máme svobodu, která je křehčí, než si myslíme. Bereme ji jako samozřejmost. Svoboda slova je jednou z podmnožin téhle svobody. Profesní novináři logicky upřednostňují právě tuto „jejich“ svobodu slova. Proč však společnost nepovstane celá, podobně jednotně jako muslimové, a v šiku neodsoudí jejich primitivně prosazované námitky? Proč se nikdo neozývá, když nejen islámští fanatici, nýbrž obyčejní muslimové, pálí i v méně vypjatých dobách figuríny Bushe, Blaira, Ježíše Krista…? Kde je euroatlantická jednota, když civilizace, která v dějinném vývoji zřetelně zaostává, ve frustracích plive na naši, mnohem úspěšnější civilizaci. Tu civilizaci, která umožňuje žít, konat a tvořit svobodně všem, kdož si tak přejí, tedy i muslimům, přijmou-li její hodnoty, ekonomický či politický systém, priority…
V Evropě je již skoro vyhubeným druhem takový politik, který se nebojí jít otevřeně „do toho“, který se nebojí třeba nabít si pusu, jen když bude bránit to výše uvedené. Raději ustupovat jako kdysi Hitlerovi, jednat i úlisně zákulisně, než bouchnout do stolu. Evropě chybí lidé jako Thatcherová nebo alespoň Aznar. Německo je stále frustrováno druhou světovou válkou, Británie je frustrována svým dřívějším koloniálním imperialismem, a Francie… Francie se už staletí léčí mindrák z USA. A diplomaticky přenáší tuto nákazu po celé Evropské unii a snad až do Moskvy.
Evropské mindráky oslabují celou euroatlantickou civilizaci. Zdá se, že ani „vyspělá“ Evropa nezná opravdovou cenu svobody. Lépe řečeno, zná ji vždy jen chvíli poté, co jí ji připomenou vojáci s přilbami U.S. Army. Ta cena je vysoká a přesto mnozí z nás považují za dražší zlevněný salám v supermarketu. Paradoxní.
Postavme se jednotně za naše hodnoty, tradice, náboženství, za naši svobodu. Obhajujme raději nepovedené, laciné a třeba i urážlivé vtipy, které jsou však odrazem nás, naší kultury, naší historie, našich předků. Naší, zatím vítězící, civilizace.
Jen tak máme skutečné právo neurážet se a blahosklonně přehlížet, až se budou zase pálit vlajky naše a našich spojenců. Jen tak zabráníme tomu, abychom kdesi v budoucnosti toužebně nečekali na vojáky s přilbami U.S. Army, kteří nám budou, doufejme, spěchat přes Atlantik opět připomenout, co je to vlastně ta svoboda.