Sociální demokracii hrozí rozkol! Štěpí se kvůli „Kakaovému Bobovi“?
Kdo by ještě před dvěma týdny čekal, že se poslední živá fosílie komunistického režimu v českém parlamentu vypaří z politiky jako pára nad hrncem. Ještě v ten samý večer, kdy po hře na zadržovanou bývalý předseda klubu ČSSD a rozpočtového výboru Michal Kraus odstupoval, dávali jeho šéfové, premiér Jiří Paroubek a vicepremiér Bohuslav Sobotka za něj ruku do ohně.
A hle – dnes již jeho aktivity vyšetřuje finanční policie z možného praní špinavých peněz. Co bude následovat, jaký vliv bude mít kakaová aféra Michala Krause na akceschopnost a volební šance ČSSD půl roku před volbami, o tom lze zatím jenom spekulovat. Celá aféra může vyšumět do ztracena jako mnoho jiných, může se stát ale pověstnou kapkou, po níž se začne loni v létě reinkarnovaná strana propadat zpět.
Není například jasné, jak Krausův odchod, tedy odchod jednoho z nejmocnějších mužů ve straně, ovlivní samotnou ČSSD. Zde nepochybně přijde na přetřes otázka primární loajality k rodné straně, spojená se strachem ze ztráty postavení, a vlastního svědomí. Kudy se vydalo vedení strany, a kde vidí řešení tohoto dilematu, ukázal názorně případ poslance Němce, kterého ÚVV nechal vyškrtnout z kandidátky.
Leč zde se Paroubek se Sobotkou přepočítali. Vystoupení všech čtyř zastupitelů ČSSD v Jablonci nad Nisou ze strany může být začátkem opětovného štěpení a frakcionalizace strany v tom nejdůležitějším období, tedy před volbami. Ostatně známí kverulanti, jako je například předseda zahraničního výboru Laštůvka již opět pozvedli svůj hlas. Vedení se tak ocitlo před vážným problémem. Má umlčovat jakoukoli kritiku, i za cenu znechucení a vystoupení některých straníků ze strany, a nebo upustit ventil, za cenu, že kritičtí spolustraníci budou na veřejnosti poškozovat obraz jednolité a jednotné strany? I tak je ale evidentní, že tento problém zatím Paroubek vyřešit nedokáže , a že se nechá vést událostmi.
Důležité rovněž je, jak se bude vyvíjet šetření finanční policie. Nakonec může jít pouze o habaďůru, která má zacpat ústa mediálním šťouralům a uspokojit pocit veřejnosti po elementární spravedlnosti. Tomu by mohla odpovídat i skutečnost, že všechny informace, které přinesl tisk, měla policie již drahnou dobu od Riga, případně si je mohla zcela jednoduše sehnat, aniž by vůči Krausovi hnula prstem.
Na straně druhé zde může jít i o to, že orgány činné v trestním řízení se přece jenom začínají měnit k lepšímu, po odchodu Stanislava Grosse, který je měl fakticky pod kontrolou. Znovuotevření případu Berdár a Grossova bytu rozhodně není náhodné. Pokud by se Paroubkovi a Bublanovi vymkla dosud bezvadná režie všech kauz, které tak či onak ohrožovaly nejsilnější vládní stranu, mohlo by jí být před volbami ještě docela horko.