Češi hrozivě vymírají! Už brzy tři babky na jednu vnučku!
Vláda chystá jako dáreček mladým rodinám a těm, kteří by ji snad chtěli založit, dáreček od roku 2007: vyšší dětské přídavky. Je to po dlouhé době opatření, které je v zájmu kontinuity života. Je to ovšem opatření dostatečně účinné, aby zastavilo proces hrozivého vymírání a „konečného řešení“ našeho národa, které se jinak nepodařilo uskutečnit ani Hitlerovi? Uvědomme si závažnost situace a potom se si řekněme, jestli je vůbec naděje ji nějakým jednoduchým způsobem změnit.
Statistiky jsou neúprosné - 1,2 dítěte na jednu ženu, z toho 30% žen v produktivním věku je bezdětných (samozřejmě, že se očekává, že by ještě děti mohly mít). Vezměme si první údaj. Každý si spočítá (promlouvám ke gramotným lidem), že uvedený údaj znamená generační propad o 40%. To znamená, pokud by byl tento údaj konstantní, každá další generace bude o 40% méně početná než předchozí. Z toho dále vyplývá, že mezigenerační propad přes dvě generace (generace dědů oproti vnukům) je 74%. Tedy dědové (dnešní střední generace, která z valné části odmítá reprodukci), pokud se dožijí ještě nějakých vnoučat, budou mít početní poměr ke vnoučatům 100 : 36, čili přibližně tři dědové na jednoho vnuka (tři babky na jednu vnučku).
Taková společnost se musí zhroutit do katastrofy. Buď se zhroutí ekonomicky - vysoké daně mladí neunesou a odstěhují se, nebo bude nutné staré odstraňovat nebo nechat živořit a umírat. Nebo se přistěhuje obrovské množství lidí ze zaostalého světa a zničí naši civilizaci. První na odstřel budou opět ti, kteří si nezajistili reprodukci, nebudou mít děti, které by je bránili. Zatím jsme vždy slyšeli pouze řeči směřující k přizpůsobování se tomu stavu, žádné řešení.
Příčiny jsou většinou složitější, než je možno uvést v krátké zprávě. Hlavně se frekventuje příčina nízkého finančního zabezpečení mladých, nemožnost, aby si vytvořili podmínky, byt apod. Někdo jako hlavní důvod uvádí nezaměstnanost (ve venkovských oblastech), někdo drahé a nedostupné byty (v Praze a ve větších městech). Možnost půjček sice existuje, ale v době nezajištěného zaměstnání a nízkých příjmů je to řešení jen pro bohaté. Zdá se, že stát vyčerpal všechny možnosti, jak to řešit. Slibované vyšší rodinné přídavky jsou jen slabá záplata a to ještě je otázka odkud stát vezme peníze. Přitom bohatí, kteří by uživili čtyři děti, mají jen dvě, řekl bych že mnohdy jen jedno nebo žádné.
Žena se obvykle chce realizovat jinak než v domácnosti a při dětech. Přitom se domnívám (je to obtížné určit, a činím tak na základě mi známých případů), že zajištění základních podmínek pro založení rodiny má více než polovina mladých. Je to otázka, jaké mají pořadí životních hodnot, a mnohdy se čeká na lepší podmínky zbytečně dlouho a potom je již nějaký přijatelný (reprodukční) počet dětí nemožný ze zdravotních důvodů a z důvodů neochoty měnit životní styl.
K tomu přispívá i zbloudilá idea liberální svobody, individualizmus, tedy nemožnost, aby starší generace nějak mluvila mladým do života, aby na ně byl vykonávám nějaký společenský nátlak. Dokud byla rodina na přednějším místě, mladí žili s rodiči v jednom bytě, dokázali se uskrovnit a budovat budoucnost s dětmi, nikoliv před dětmi. Tento styl se stal předmětem ostrakizace ze strany liberálů, prý je potřeba nejprve zajistit podmínky a potom mít rodinu. Bohužel opět zhoubná teorie, velmi často vyslovovaná staršími, kteří již chtějí mít klid a nechtějí se účastnit mezigenerační solidarity. Pochybuji, že žena, která bere deset (a více) let hormonální antikoncepci, porodí potom několik zdravých dětí. Obvykle má jen jedno ze zkumavky. Děti musí rodit ženy přiměřeně mladé a zdravé (možná by mohl na to reagovat nějaký lékař).
Je jasné, že bez obětavosti a altruizmu celého národa (vždyť všichni jsme, nebo budeme, na mladých jednou závislí) není řešení. Spoléhat na stát není možné. Je jasné, že je nutno změnit pořadí životních hodnot. Liberální představy o přednosti nějakého hospodářského pokroku, který potom zajistí vše, jsou velmi zpozdilé a patří do devatenáctého století, kdy se děti rodily každé ženě jaksi samozřejmě, bez nějakých dalších opatření. Pokud to nedokážeme, potom už nemá smysl žádná snaha, žádná práce, žádná invence. Není totiž pro koho ji dělat. Proto též mi připadají takové starosti jako: lidská práva, registrovaná partnerství, feminizmus, evropský sociální stát, důchodový věk, obchodní marže lékáren atd., jako starosti lidí, kteří na Titaniku hrají fleka a zajímá je kárové eso.