Joseph Goebbels: „Jsem socialista“
Franco Frattini, komisař pro spravedlnost a vnitřní záležitosti, navrhl počátkem letošního roku celoevropský zákaz nacistických symbolů. Skupina poslanců Evropského parlamentu jej hodlá rozšířit o komunistické symboly. Velmi evropské řešení: vyskytne-li se problém, zakážeme jeho příznaky. Problém islámského radikalismu lze „řešit“ zákazem závojů ve veřejných budovách. Problém radikálního nacionalismu zákazem hákového kříže, a tak dále.
Co to je ale vlastně je fašistický symbol? Jistý pražský krejčí indického původu má svastikou ozdobenu objednávkovou knihu. Pro štěstí. V jeho kulturní oblasti nemá tento symbol hrůzný význam jako v Evropě. Státní znak Francouzské republiky obsahuje fasces, svazek prutů se sekerou. Tento starořímský, původně etruský symbol přijali Francouzi za svůj dávno před Mussolinim. Měli by jej teď měnit? A co Rakušané, jejichž státní znak obsahuje srp a kladivo?
Existují přitom jiné fašistické a nacistické symboly, které nikdo zakázat nehodlá. Naopak, řada evropských politických stran se jimi doslova holedbá. A jde o více než jen o symboly.
V první řadě se jedná o socialismus a sociální stát. Lidé dnes již zapomněli, že slovo „nacismus“ je zkratkou pro „nacionální socialismus“, s důrazem na podstatné jméno. Hitler sám nenechával nikoho na pochybách: „Jsme socialisté, jsme nepřátelé dnešního kapitalistického ekonomického systému kvůli vykořisťování sociálně slabých, kvůli nespravedlivým mzdám, a protože kapitalismus hodnotí lidské bytosti podle bohatství a majetku namísto zodpovědnosti a výkonnosti. Jsme rozhodnuti bezpodmínečně zničit tento systém,“ hřímal na prvomájovém projevu v roce 1927. O dvanáct let později se Führer vychloubal, že „nacionálně socialistické Německo vytvořilo novou ekonomickou doktrínu, která pohlíží na ekonomiku jako na služku pracujícího lidu.“ Termín „radikální pravice“ zní v tomto kontextu hodně fantasticky.
V jedné propagační příručce napsal ministr propagandy Goebbels: „Jsme socialisté, protože vidíme sociální otázku jako záležitost potřebnosti a spravedlnosti z hlediska samotné existence lidového státu – nikoli jako otázku laciného soucitu nebo vtíravé sentimentality. Zaměstnanec má nárok na životní standard, který odpovídá jeho práci. Nemáme rozhodně v úmyslu o tato práva prosit. Zahrnout dělníka do státního organismu není kriticky důležité pouze pro něho, nýbrž pro celý národ. Jde o víc než jen o osmihodinový pracovní den. Jde o formování nového státního povědomí, což zahrnuje každého produktivního občana.“
V projevech mnoha dnešních demokratických státníků zaznívají podobné motivy: právo na spravedlivou mzdu, kritika konzumní společnosti, sociální koheze, a tak dále. Tito politici často používají nacistickou rétoriku, aniž by si to uvědomovali. Například Tony Blair a jeho proslavená Třetí cesta, což je termín, který byl používán i ve fašistické Itálii jako označení systému, který tvoří kompromis mezi kapitalismem a komunismem. Je to také symbol, který by měl být zakázán? Samozřejmě, že Tonyho Blaira nebudeme podezírat ze snahy o zavedení totality. Ani ostatní evropští politikové nechtějí zrušit demokracii.
Fašistické ekonomické koncepce jsou nicméně natolik chytlavé, že si mnozí ani neuvědomují jejich původ. Z Mussoliniho Itálie pochází například i tripartita neboli společné jednání zástupců státu, odborů a podniků. Rozdíl spočívá v tom, že ve fašistické Itálii vláda poroučela, zatímco odbory a zaměstnavatelé poslouchali. V mnoha dnešních evropských zemích poroučejí odborové svazy (italsky „fasci“, čti „faši“); vlády a zaměstnavatelé poslouchají.
„Hitler anticipoval moderní hospodářskou politiku,“ napsal v roce 1973 levicový ekonom John Kenneth Galbraith. Tato politika je typická nejen vysokou mírou zdanění, vysokou mírou státní regulace a důrazem na pečovatelský stát. Hlavním rozdílem mezi fašismem a liberální společností je postavení a role vlády. V liberální ekonomice náleží vládě péče o bezpečnost, spravedlnost a několik málo dalších funkcí, které nejsou pro trh atraktivní. Politika slouží ekonomice, zájmy jednotlivců mají přednost před zájmy státu. Ve fašistické ekonomice jsou podniky a jednotlivci pouhými nástroji v rukou vlády, která jejich prostřednictvím uskutečňuje své cíle. Ekonomika slouží politice, přesněji řečeno politikům. Zájmy státu mají přednost před zájmy jednotlivců. Fašisté velmi rádi operují pojmy jako „veřejný zájem“, „služba veřejnosti“, atd.
Kdyby evropské protifašistické tažení mířilo na podstatu věci, šlo by bezpochyby o historickou událost. Zřejmě však zůstane jen u symbolů. Umí si snad někdo představit, že role státu v moderních evropských ekonomikách výrazně a trvale poklesne?
(titulek redakce)