Už to víme! Autor Švejka byl tajným homosexuálem!
V lednu si připomeneme výročí úmrtí Jaroslava Haška – notorického alkoholika, tajného homosexuála a autora nejslavnějšího českého románu ve světě.
V Haškově životopise zůstává až nápadně mnoho bílých míst a to, co víme, bývá často plné rozporů. Od roku 1903, kdy odešel jako úředník z banky Slávia, až do konce života se živil bez stálého zaměstnání jenom novinařinou a literární činností. Celý život prožil v hospodách v alkoholovém rauši, kde nejraději vyhledával společnost autorů literární periferie, zlodějíčků, zedníků a tuláků.
Hašek je právě tak geniální bohém a tulák, který pěšky prošel málem celou Evropu, jako protiměšťácký buřič, veselý kumpán a výtržník. Bez alkoholu vydržel údajně jenom za pobytu v Rusku, ale má se za to, že to bylo jenom proto, že se tam nakazil tyfem. Zemřel v necelých čtyřiceti letech v Lipnici, když poslední dva roky už trpěl takovým třesem rukou, že slavné Osudy dobrého vojáka Švejka jenom diktoval, protože neudržel pero.
Už v dobových literárních pramenech se dělají narážky na jeho evidentní nezájem o ženy a bez obalu se mluví o Haškových postelových avantýrách s muži. V roce 1910, ve svých sedmadvaceti, se sice ožení s Jarmilou Mayerovu, ale manželství vydrželo jenom rok. Manželka po porodu syna od něho utíká spět k rodičům a Hašek pokračuje v opileckých rejdech po pražských hospodách a je hrdinou nočních lokálů a kabaretů.
Když po návratu z Ruska chtěl vidět syna Ríšu, tak Jarmila svolila jenom s podmínkou, že mu neřekne, kdo je, protože synovi lhala, že táta zahynul. Z Ruska si pak sebou přivádí Šuru, která, aby mohla legalizovat pobyt v republice, přiměje Haška ke sňatku. Jejich vztah popisuje ve vzpomínkové knize z roku 1928 Longen takto: „Hašek stále potřebuje mužskou společnost a alkohol. Když mu Šura brala sklenici s grogem, že moc pije, Hašek se surově rozeřval: „Dej to sem, nebo ti utrhnu hlavu. Tady nejsme v Rusku, kde se za cara vychlastalo tolik alkoholu, že tam teď za sovětů není co pít.““
Nic to nemění na světové proslulosti Švejka, který vyšel v milionových nákladech v 28 jazycích a stal se synonymem české povahy. I nacisté nazývali za okupace Čechy národem Švejků a chystali se jednou provždy vyrovnat si účty „mit diesen lachenden Bestien.“
Měli bychom Švejka číst pozorněji a víc přemýšlet. Hašek píše: „Přesvědčení lidí závisí vždy na jejich hmotné existenci. Proto si lidského přesvědčení příliš nevážím a nikterak si ho necením. Jsem jist, že by mnoho našich komunistů uteklo ze strany, kdyby byli obdařeni statky a činžáky.“
I v květnu 1946 se měl český národ raději uchýlit k Švejkovi než k volebním urnám, v nichž dal komunistům 40 procent hlasů. Politika se dělala vždy v Praze – na Slovensku v roce 1946 komunisté volby nevyhráli a ani dnes tam nemají v parlamentu žádnou komunistickou stranu, i když byli a jsou daleko chudší než Češi. A na Slovensku ani dnes žádného českého stavebního dělníka nepotkáte.