Krvavý sex a ideologie: Vášnivka při orgasmu prokusovala kněžím hrdla
Freude Freude Freude, vždycky na tě dojde, zní známé úsloví, které, jak jsme měli všichni v životě možnost poznat, opravdu platí. Tedy, platí, striktně vědecky vzato, Freudova psychoanalýza byla převratná někdy v 19. století, dnes už je vývoj psychologie a psychiatrie kapku dál. Ovšem jedno ze základních pravidel, totiž že charakter a povaha člověka a jeho sexualita spolu v maximální možné míře souvisejí, to platí na 100 procent dosud, a platí to ve všech oborech lidské činnosti, nevyjímaje, a tomu bych se teď právě chtěla věnovat, ani věci veřejné, nebo dokonce ideologie.
Můžeme začít třebas u známého a úspěšného, i když u kritiků neoblíbeného, českého spisovatele Jana Křesadla. Ten ve svých dílech zúročil desítky let vlastní psychiatrické a sexuologické praxe, přičemž nejvíce prostoru věnoval svým pacientům z řad vyznavačů různých politických či náboženských hnutí.
Křesadlovo základní pravidlo znělo: každý komunista (tedy každý komunista se sexuálními problémy, s jinými bolševiky do styku nepřišel), je postižen sadomasochismem. Tato úchylka se pak v maximální možné míře projevuje ve vnějších symbolech komunismu, v rudých praporech (barva krve), zaťatých pěstech, v obrazech krutého ničícího davu (J. Křesadlo měl opravdu zkušenosti s politruky, kteří masturbovali při představách rozvášněného davu, valícího se ulicemi s prapory nad hlavou, milicionářů vnikajících do domů intelektuálů a buržoazie a znásilňujících zde jejich ženy a dcery, které předtím zpupně odmítaly lásku prostých dělníků).
Asi nejděsivějším příkladem socialistických zvrhlíků byla španělská revolucionářka s přezdívkou „Vášnivka“, která za občanské války prokusovala kněžím hrdla.
Komunisté se opravdu stále obklopují zvláštními fetišemi. S příchutí krve nebo hierarchie. To platí i pro socialistickou uměleckou tvorbu. Všichni si pamatujeme filmy o hrdinných partyzánkách, trýzněných v žalářích vysokými elegantními nacisty a nacistkami v černých vypasovaných uniformách (tyhle uniformy byly mimochodem geniálním vynálezem, i Hitler a jeho spolupracovníci uměli pracovat s podprahovými sexuálními symboly - díky nim dodnes existují fankluby historie wehrmachtu). Mnoho dětských diváků těchto filmů dospělo ve vyznavače zvláštní sexuální úchylky „military fetish“, masturbujících nad obrázky blondýn v uniformách SS, popřípadě fanoušky filmu Saló, aneb 120 dní Sodomy.
Komunistické dívky měli vždy spoustu vzorů pro večerní onanii pod dekou, od sympaťáka Che Guevary po představy prostých středověkých děveček, znásilňovaných krutými feudály, popřípadě zneužívání pubertálních jeptišek zvrhlými kněžími (syžet socialistických historických románů). Alespoň mohu-li soudit podle dávné spolubydlící z koleje…
Koneckonců vůbec samotná idea kolektivismu je masochistická, ono odevzdání se do vůle osudu, většiny, masy. V každém filmu z tehdejších dob se musel jeden soudruh nebo soudružka nějak dojemně dramaticky obětovat. Ono odevzdání se do vyšší moci je základem.
Komunisté ovšem samozřejmě nebyli vynálezci (či spíše pasívní objevitelé a uživatelé) této metody matení davů. Pomineme-li třeba erotické kulty starých Egypťanů, největší vliv získali tyto lidské sklony v katolické církvi. Sám Jan Křesadlo si stěžuje, jak za ním jednou do ordinace přišel mladý adept kněžského stavu a stěžoval si, že ho „bičování Krista neustále vilně vzrušuje“. Křesadlo tehdy prý udělal velkou chybu, když mu poradil, aby se tedy knězem raději nestal. Neuvědomil si, že právě tohle bylo základem kariéry mnoha středověkých světců a světic.
Ti dost často, vzhledem ke své prudérní výchově, kdy o sexualitě neměli ani tušení, a jediným nahým tělem, které kdy viděli byl Kristus na kříži, zaměňovali erotické probouzení svého mladého za náboženské vytržení. Krásným příkladem může být svatá Terezie z Ávily, která své zážitky vypsala v církví posvěcených knihách, jež pak sloužili pro výchovu mladých chlapců a dívek.
Po své levici jsem viděla anděla v lidské podobě. Držel v ruce šíp ze zlata, na jehož hrotu doutnal oheň. Zdálo se mi, jako by do mne šíp několikrát pronikl a pokaždé, když jej anděl vytáhl, zranil tím mé nitro a zanechal mne v žáru velké boží lásky, takže jsem se pod jeho silou s hlasitým výkřikem vrhala k zemi.
Ještě dnes si mnoho mužů a žen stěžuje, že svůj první orgasmus zažili, když se vrtěli při mši v kostelní lavici a vysvětlovali si jej jako sestoupení Ducha Svatého.
Můžeme ještě zmínit, jak erotické symboly provázely katolicismus vždy a všude, od jemných Madon, které ještě odpovídaly klasické jemné heterosexualitě, po obrazy mučení světců a světic, jako třebas utrpení sv. Šebestiána (asi dvacetiletý mladík nahý přivázaný ke stromu a elegantně probodaný šípy), nebo až k jednomu z nejzvláštnějších zvyků církve, a to rituálnímu bičování. Ještě v 18. století chodili po Praze průvody do půl těla obnažených mrskajících se mnichů-kapucínů, v hlubokém středověku byli obvyklé i podobné průvody kajícných křesťanek. Mnišská kutna patří k základním vybavením všech sadomaso salónů dodnes, evropští křesťané již podobné zvyky (na veřejnosti) nepěstují, na Filipínách ovšem ano.
Biologické projevy sexuality jsou také jevem hodným zaznamenání. Američtí sexuologové tvrdí, že velikost mužských genitálií se směrem doprava politickým spektrem stabilně zvětšuje. Tedy, manželky republikánů si na rozdíl od demokratů mohou libovat. Na první pohled to působí jako naprostá ptákovina, zamyslíme-li se, uvědomíme si, že velikost genitálií souvisí s hladinou testosteronu v mládí. A opravdu, pravičáci působí mnohem více jako lidé, u nichž se projevuje mužský hormon, než muži na levici. Tedy, uvažujeme-li o USA, kde vzorem republikána je kovboj, veterán z Vietnamu nebo drsný businessman (byť se tak mnohdy jen snaží působit, jako například tatínkův mazánek G.W. Bush), zatímco levičáci se rekrutují z přestárlých uhrovitých studentských aktivistů, jako byl třeba Bill Clinton.
Tady v České republice na mě ODS nepůsobí nějak mužnějším dojmem, spíše naprosto impotentním.
Tím bych si dovolila skončit, příště budou homosexuální vyznavači Alláha a další zajímavosti.