Volme Topolánka! Budeme si žít jako ve Švýcarsku
ODS představila své zásady sociální politiky. Mezi široce diskutovanými body zapadla jedna nenápadná, ale zajímavá poznámka. Prostředkem boje proti nezaměstnanosti má být „přijetí modelu pracovního trhu, který umožňuje vysokou míru zaměstnanosti všech skupin obyvatelstva a účinně omezuje šedou ekonomiku.“ Výslovně je zmíněn švýcarský model.
Švýcarsko je skutečně ve srovnání s ostatními evropskými ekonomikami specifické právě nízkou nezaměstnaností a vysokou mírou ekonomické aktivity. V celé historii konfederace se míra nezaměstnanosti dostala jen dvakrát krátce nad hranici 5 %: v roce 1994 a 1997. Typické hodnoty se pohybují v rozmezí 1 až 4 procenta. Míra ekonomické aktivity je nejvyšší na světě: 88 % podle údajů z roku 2004. To vše při vysokém počtu imigrantů a azylantů. (Připomeňme, že cílem Lisabonské strategie bylo zvýšit míru ekonomické aktivity v EU alespoň na 70 %.) Jde o neopakovatelnou národní zvláštnost nebo o univerzální recept?
Hledejme, v čem se liší švýcarský pracovní trh od většiny zemí EU. V první řadě je mnohem liberálnější ohledně podmínek přijímání a propouštění zaměstnanců. Existuje absolutní pružnost přijímání: lze smluvně stanovit libovolné podmínky pro práci na částečný úvazek a na dobu určitou. Švýcarsko je v tomto směru stejně liberální jako například Austrálie, Hong Kong, Singapur nebo USA. Tento přístup je veden pragmatickou úvahou „lepší práce na částečný úvazek než žádná práce“. Pochopitelně platí, že pracovník s praxí má větší šanci získat trvalý a plný pracovní úvazek než dlouhodobě nezaměstnaný.
Propouštět pracovníky je ve Švýcarsku rovněž snadné. V Evropě mají jen Islanďané volnější ruku při propouštění zaměstnanců – mimochodem, islandská nezaměstnanost je rovněž nízká. Je to pochopitelné. Firma, která ví, že v případě krize smí propouštět, se nebude bát přijímat nové pracovníky. Naproti tomu například francouzská, italská či německá firma – což jsou země, kde je propouštění zákonem značně komplikováno – se bude snažit vyhnout se přijímání nových pracovníků stůj co stůj. Dopad na nezaměstnanost a hospodářský růst je zřejmý. Širší světové zkušenosti tento přístup jen potvrzují. Ještě mnohem důraznější ochranu před propouštěním skýtají zákony zaměstnancům například v Angole, Nepálu nebo v Panamě. Ze všech zemí jmenovaných v tomto odstavci jsou nejbohatší právě Švýcarsko a Island.
Zde je nutné podotknout, že švýcarští podnikatelé své svobody propouštět nezneužívají. Podle statistik je fluktuace pracovní síly pod Alpami mnohem nižší než ve Spojených státech. „Švýcarsko má nízkou úroveň zákonné ochrany práce, ale míra stability pracovních vztahů je vysoká,“ říká Alfonso Sousa-Poza, ekonom z univerzity v Sankt Gallenu. Švýcaři nejsou Američané a nelibují si v hektických výkyvech v přijímání a propouštění. Toto je spíše kulturní rys než důsledek specifické podoby pracovní legislativy – rys, který není cizí ani české povaze.
Kultura a tradice také určuje postavení odborů. Ve většině evropských zemí zakořenil tripartitní model, který má kořeny v italském korporativním státu dvacátých a třicátých let. Předáci odborových svazů jsou partnery při jednání s vládou, což jim propůjčuje nepřiměřeně velkou moc. Švýcarští odboráři jednají se zástupci kantonů a měst, nikoli s centrální vládou. Odborové hnutí zahrnuje asi 25 % zaměstnanců a je velmi decentralizované. V zemi funguje zhruba 600 kolektivních smluv. Mnohé z nich obsahují doložku o „sociálním smíru“, která zakazuje stávkovat nebo provádět podobné nátlakové akce. Švýcarské odbory jsou všeobecně známy svojí umírněností a snahou o nalezení dohody; totéž platí pro zaměstnavatele.
Ve Švýcarsku neexistuje problém s pověstným českým „švarc systémem“. Pracovní legislativa je totiž tak flexibilní, že není zapotřebí ji obcházet. Rovněž daňová zátěž práce je nižší. Díky tomu objem šedé ekonomiky zaujímá jen asi 8,8 % hrubého domácího produktu (podle Světové banky). Pro zajímavost, Švédsko má podle stejného zdroje 19,1% podíl šedé ekonomiky na HDP – přesně stejný jako Česká republika.
Švýcarský sociální model by mohl být pro Českou republiku trefou do černého. Naproti tomu německý model vedl ke krizi, francouzský doslova vyhořel a skandinávský je jen Potěmkinovou vesnicí. Důsledky jsou zřejmé.
(psáno pro Lidové noviny, titulek redakce)