Vlastimile Tlustý, já ti toho hárleje prostě nežeru!
Ten Rath, to je ale hezkej chlap, přímo fešák, slyšel jsem tuhle zvolat jednu dámu vyššího věku na adresu novopečeného ministra zdravotnictví. Jandák? Fajn chlap, dobrej herec, co řekne, to sedí, pochvalovali se ministra kultury pivní vševědi v pražské knajpě.
David Rath i Vítězslav Jandák mají na první pohled společné jen to, že je do vládních lavic usadil Jiří Paroubek. Druhý pohled dává tušit ještě cosi jiného. Obě zmíněné figury byly veřejnosti známé dlouho před svým vstupem do kabinetu. Jandák obýval televizní obrazovky i plátna biografů již před listopadem 1989, Ratha zase proslavil jeho boj za práva bílých plášťů. To však není vše. Rath ani Jandák nekráčí daleko pro vyostřený, polarizovaný pohled na věc. Nelavírují, nemlží, rovnou tasí.
Paroubek je ostatně v lecčems podobný. Je to sice pragmatik, ale při svém vystupování publikum často ladí na emocionální strunu. Známý projev o marťanech skutečně připomínal divoké promluvy autoritářských generalissimů, ale na druhou stranu si jej každý zapamatoval. Ten projev se stal všeobecně známým. Kolika jiným politickým proslovům se tohle poštěstí? A navíc, shlédnete-li nějaký klíčový projev Tonyho Blaira, britského premiéra a jednoho z nejlepších politických rétorů dnešní doby, shledáte, že ani on při svých vystoupeních v parlamentu nešeří rozmáchlými gesty, boucháním do stolu, sevřenými pěstmi.
Náš premiér je při svých proslovech méně elegantní, méně vytříbenější, ale činí v českomoravské kotlině poměrně nevídaný krok. Krok směrem pryč od šedivé škrobenosti bankéřů. Když promluví, tak zajiskří. Nekličkuje, jde k jádru věci. Soupeře umí udeřit silně a promluvit rozhodně. To, že lid toto vystupování kvituje, dokazuje strmý růst preferencí Paroubkova týmu. Bezbarvým Špidlům a koktajícím Grossům odzvonilo.
Vrána k vráně sedá. Není se co divit, že Paroubek při své expedici k volbám 2006 otevírá dveře podobně založeným osobnostem. Jandák, ač může občas působit dojmem poťouchlíka, jenž se ve Strakovce zjevil omylem, umí říci své. Ale hlavně: umí vybojovat své. Voličské publikum to minimálně podvědomě cítí. A David Rath? U něj o rozhodném tahu na branku netřeba pochybovat, své ostré lokty předvádí již více než deset let.
Chlapská image jim věru nechybí. Davy vidí Paroubka jako „rozhodného“, Jandáka jako „vtipného“ a Ratha jako „fešného“ chlapa. Ve volbách ve velké míře rozhoduje politikova image, emoce, dojmy, uvěřitelnost. I lidovost a „chlapáctví“. Ve volbách totiž rozhodují davy, ne elita.
Na elitu sází ODS. Vlastmil Tlustý se sice může tisíckrát snažit změnit svoji pověst škrobeného panáka – třeba historkami o jeho lásce k harlejům –, davy však věří stejně více tomu, že po Paroubkově projevu vážně přiletí marťané. A pro elitu nemají motocyklové historky pražádnou hodnotu. Jistá koženost spojená s touhou být seriózním a důvěryhodným – oslovovat tak elity – je ale vlastní celému vedení ODS.
Český politický trh je malý a rozvržený tak, že davy zřetelně diktují. Paroubek a spol. to pochopili a upírají k tomu svoji reálpolitiku. Hlavně proto dotahují ODS na preferencích. Image není na nic, image může vyhrát volby.