Fraška kolem VZP: Je nucený správce tvrdý alkoholik? Proč jej Rath povolal?
To, co se již delší dobu očekávalo a o čem se hovořilo jako o pravých důvodech a záměrech Davida Ratha stát se ministrem zdravotnictví, se splnilo. Vyhlášení nucené správy nad Všeobecnou zdravotní pojišťovnou (VZP) je oprávněně považováno za stejný krok, jakým bylo uvalení nucené správy nad Investiční a poštovní bankou. Jenom kromě URNA do její centrály vstoupili pouze dva policisté v civilu. Účel je ale stejný.
Zatímco likvidace IPB znamenala zglajchšaltování bankovního sektoru vyřazením nejaktivnějšího a zároveň nepřizpůsobivého hráče, a tím ovládnutí bankovního trhu sociální demokracií, vyhlášením nucené správy nad největší zdravotní pojišťovnou znamená to samé v sektoru zdravotnictví. Stranická příslušnost nuceného správce Antonína Pečenky zde nehraje roli. Leda snad v jedné věci - má totiž stejné „zdravotní problémy“, s jakými se potýkal svého času ostrakizovaný a přestoupivší poslanec Petr Kott.
Uvalením nucené správy nad VZP tak mají Paroubek s Rathem v rukou největší klacek k ovládnutí a k postátnění českého zdravotnictví. Dostane-li se do vedení poslušný nástroj v osobě ředitele a správní rady, nebude potom problém v rámci „racionalizace“ zdravotní sítě preferovat a uzavírat pojistné smlouvy pouze s těmi subjekty, s nimiž je Rath a jeho strana zadobře. Zároveň se tím ovšem získá správná oprátka, kterou pověsí na krk každému, kdo se vzepře. A tak si Rath může vyřídit své účty se soukromými lékaři, ČSSD pak se soukromými nemocnicemi nebo s těmi, které již byly v rámci krajů transformovány na obchodní společnosti.
Ovládnutí dominantního hráče pak může vést k restrikcím a postupné likvidaci nestátních zdravotních pojišťoven. Zfalšování kontrolní zprávy ve VZP je neklamným důkazem toho, kam až je rathovsko-paroubkovská mafie ochotna zajít. Stejně tak o tom svědčí napadání ODS z tunelování VZP, aniž by k tomu existoval jediný důkaz.
V takovém molochu, jak je VZP, nota bene v instituci veřejnoprávního charakteru, což je ze zásady nejhorší typ vlastnictví, jaký může být, není nikdy vyloučena možnost nekalého jednání. Pokud na půdě pojišťovny skutečně k něčemu nezákonnému došlo,o jaké ztráty mohlo jít? V řádu miliónů či desetimiliónů? I tak by to byly pouhé drobty ve srovnání s tím, co zavinilo ministerstvo zdravotnictví vyhláškami o úhradě zdravotní péče a především neustálým zvyšováním platů lékařů.
Rath jakožto předseda lékařských odborů se právě o toto navyšování svou vyděračskou politikou ponejvíce zasadil, on může z velké části za to, že dnes vězí ve VZP díra ve výši téměř dvanáct miliard. Nemluvě o vydřidušské roli státu jako takového. Zatímco průměrný příspěvek privátního pojištěnce je dva tisíce korun, stát za „státní pojištěnce“ platí necelých pět set korun, což není ani polovina částky nejnižšího vyměřovacího základu. Přitom právě děti a důchodci jsou těmi skupinami občanů, které čerpají největší objem zdravotní péče.
Tyto zásadní problémy však Paroubek s Rathem neřeší. Jediné, na co se zmohou, je vyrovnávání si politických účtů s ODS - přesně podle hesla, „čím hůře, tím lépe“. Přesto mají klienti VZP v rukou jednu silnou zbraň: Nechtějí-li, aby se stali rukojmími politického boje a nástrojem na likvidaci zdravotnictví, mohou hlasovat nohama. Až vláda zjistí, že nejbonitnější zákazníci utekli ke konkurenčním soukromým pojišťovnám, získá snad konečně dostatečně přesvědčivý důkaz , že o recepty na léčbu zdravotnictví zvláštního ražení občané nestojí.