Němci nás chtěli vyhubit, teď chtějí naše oplatky. Zabojujeme o Mozartovy koule?
Sudetští Němci opět tasí do boje! Tentokráte jim v žaludku leží Karlovarské oplatky. Lépe řečeno, české Karlovarské oplatky. Že nechápete?
Česká vláda požádala Evropskou unii, aby licenčně chránila název „Karlovarské oplatky“. V takovém případě by tuto obchodní značku nemohl používat žádný jiný výrobce mimo daný region.
„Karlovarské oplatky se vyráběly také v Rakousku,“ zahalekal hbitě sudetoněmecký předák Bernd Posselt. „A v českém pohraničí je vyráběly hlavně sudetoněmecké rodiny.“
Jako obvykle mu přizvukoval Gerhard Zeihsel, méně známá figura stojící v čele rakouských sudeťáků. Ten si přisadil odvážněji: „Jde o další pokus o vyvlastnění sudetských Němců!“
Sudeťáci dávají najevo, že s námi budou bojovat o každou píď prostoru, o každé písmenko v názvu, o každý produkt. Mindráky z druhé světové je už dávno přešly, pokud tedy nějaké vůbec někdy měli.
Evropskou unii a jejího byrokratického humanismu zneužívají k vyvolávání dojmu, že nikoliv Němci, ale Češi mají válečné máslo na hlavě. Takže si zopakujme: Nebýt Rakušana Hitlera, nebýt sudeťáka Henleina, nebýt miliónů Němců – nejen sudetských –, kteří chtěli – opět nejen – Čechy vyhubit, mohli si sudetoněmecké rodiny dodnes v klidu péci svoje Karlovarské oplatky v českém pohraničí. Němci si měli uvědomit už ve třicátých letech, zda je pro ně cennější vyhubení Čechů, nebo Karlovarské oplatky. Vybrali si to první.
Pokud evropanští úředničtí dobrodruhové uznají práva Němců na naše oplatky, můžeme požadovat třeba licenci na slavné Mozartovy koule. Vždyť přeci tenhle operní génius milerád pobýval v Praze, měl tu svoje přátele, jimž v premiérách představoval svá vrcholná díla, a navíc vyřkl památnou větu: „Mí Pražané mi rozumějí.“ Ta by se třeba dala také licencovat…
Jenže to by se v česko-rakouských vztazích zajiskřilo asi tak, jako kdyby právě bouchnul Temelín.