Čeští novináři vs. prezident Klaus: Překrucují fakta, aby jej smetli!
Našim žurnalistům bývá vyčítána podjatost. Jejich tendence podsouvat do svého referování o činech jednotlivých politiků svoji osobní sympatii nebo antipatii. Novináři se odkazují na snahu objektivně vážit každému jeho dobré i špatné činy stejnoměrnou vahou. Poukazují přitom na svoji nezadatelnou svobodu slova.
To jsou všechno hezká a silná slova. Jak je to ve skutečnosti? Jeden příklad nad jiné aktuální. President Václav Klaus přednesl na slavnosti státního svátku projev, v němž mimo jiné promluvil o tom, kde on vidí kořeny státní stability a v jakém smyslu považuje za správné navazovat na tradice založené prvním československým presidentem Masarykem. Klaus doslova řekl: „Vytvořit stát jako převážně racionálně vytvořenou komunitu, tedy bez svorníku, kterým by byl jeden jazyk, společně prožitá historie a jednolité kulturní tradice, není snadné.“ Jako příklad pro svá slova výslovně užil Masarykovo pojetí čechoslovakismu jako metodu existence jednoho národa v jednom státě. Klaus tedy nepřímo vystavil umělý Masarykův čechoslovakismus sofistikované kritice. Nikde ani slovem nezmínil, že by volal po jednonárodním, etnicky homogenním a izolovaném státě, natož aby takový stát byl vytvořen uměle, úředním pokynem, mimo historické determinanty. President vlastně jen připomenul, že je dobré se z chyb a omylů minulosti poučit pro jednání v přítomnosti a budoucnosti.
Komentátor Pavel Máša (LN 29.10.05) však Klause zjevně přečetl a pochopil úplně jinak. Vyložil historické mezníky 1938 či 1992 jako okamžiky „oslabení jednolité kulturní tradice“ a vyčetl presidentovi jeho údajné tvrzení, že na toto „oslabení draze zaplatíme“. Jenže nic takového Klaus neřekl, a neskrývá se to ani mezi jeho slovy. Máša svou tezi rozvádí do detailů. Píše, že nyní, „kdy je většina Němců v Německu a Slováků na Slovensku, by měl mít president důvod ke klidu.“ Potíž je v tom, že Klause v jeho projevu nezneklidňují Němci či Slováci na našem území, nýbrž naše vlastní dobrovolné zříkání se národní a potažmo státní identity ve jménu evropanské chiméry nadnárodního celku. Konec konců právě tento nadnárodní celek je vytvářen uměle, bez zřetele na historické a jiné souvislosti a determinanty, jen úředním rozhodnutím, z administrativní vůle. V tom se ale současná Evropa podobná spíše umělému svazku „Čechoslováků“, než svobodnému uspořádání svobodných národů v jejich svobodných zemích.
Máša se ve své sžíravé kritice Klausových slov odvolává na autoritu, T.G. Masaryka. Přímo z něj cituje slavnou větu: „Skutečná federace národů nastane, až národové budou volní a sami se spojí“. Tady ale Masaryk přece dokonale potvrzuje Klausovu tezi o dobrovolné kooperaci svébytných subjektů jako jediné smysluplné. Masaryk sám postavil nejpádnější argument proti ukvapené, překotné, shůry nadirigované evropeizaci Evropy. Máša tedy používá citátu, který popírá jeho vlastní úmysl. A tím je vystavit kritice presidenta Klause za jakoukoli cenu. Tedy i za cenu ne právě důvěryhodného žonglování se slovy a jejich významy.