Velíšek vs. Mašínové: Holé ruce, populismus a hrdinství
V souvislosti s udílením státních vyznamenání k 28. říjnu se opět vyrojily debaty o tom, kdo si vyznamenání z rukou prezidenta zaslouží a kdo ne. Částečně jsem se už tomuto tématu věnovala v článku Palach vs. Mašínové: Vyznamenaný ubožák vs. nevyznamenaní hrdinové. Chtěla bych ale hned na začátku říci, že v žádném případě nebudu srovnávat Velíška s Palachem. Michal Velíšek si za svůj statečný postoj zaslouží určitě obdiv. Bohužel je zároveň ale nutné říci, že medaile za hrdinství in memoriam je ryzím populismem, který by si, myslím, ani on nepřál. Zvlášť ve světle mediálního „hrdinství“ jeho odporného vraha Lubiny, který si pod ochranou policie, s neprůstřelnou vestou a za doprovodu kamer užíval mediální slávy na místě rekonstrukce vraždy.
Ukazuje to celé na jednu věc. Skutečné hrdinství a morální bohatství se v Čechách po čtyřiceti letech komunismu stále neodpouští. Když se během sametové revoluce řvalo na náměstích „máme holé ruce“, málokomu tehdy docházelo, že se tímto výkřikem každý nesmírně ponižuje a pokořuje především v očích komunistických gaunerů. To, že někdo riskuje masakr, není hrdinstvím, ale zoufalstvím. A právě toto historické zoufalství je u Čechů jedním z nejvýznamnějších bloků, který stále brání protikomunistické odplatě. Radši si připomenou ubožáckou palachovskou pochodeň. Přitom stačilo celkem málo. Třeba jen v době normalizace podpálit plné kongresové centrum během sjezdu KSČ. Teprve tehdy by Prahu ozářila pochodeň hrdinství a spravedlnosti! A to by zároveň bylo hrdinství hodné medaile.
A právě bratři Mašínové a Milan Paumer, byli prakticky jediní, kteří během pekla 50. let dali komunistům jasně najevo, že nemají holé ruce! Že se před nikým nebudou ponižovat. A když poznali, že jejich síly nebudou stačit na rozšíření odboje, rozhodli se zcela správně prostřílet ke svobodě. Udělali nejen to A, tedy rozpoznat zlo a pojmenovat ho, ale i to B, tedy postavit se mu ze zbraní, bez holých rukou! A pouze ti, co se odhodlají k A i B mají nárok být nazváni skutečnými hrdiny! Doufejme proto, že už nikdy v Čechách neuslyšíme řev „máme holé ruce“. Naopak v tváří tvář růstu komunistických preferencí, je neustále nutné si připomínat výrok Milana Paumera z letošní protikomunistické demonstrace na prvního máje: „Zatím je to teprve začátek; bouchačky jsme ještě nevytáhli“.
To, co se přihodilo Michalu Velíškovi a jeho rodině, je neskutečná lidská tragédie. Nechci se ale vézt na vlně populismu, jakkoliv to možná bude znít tvrdě. Velíšek poznal A a zřejmě se odhodlával i k B. Bohužel s holýma rukama a neúspěšně. Boj s gaunery je nekonečný a často smutný. Mašínové a Paumer ho však osobně vyhráli a jsou hrdiny, bez ohledu na trapná vyznamenání. Přejme si také, aby se Velíškova dcera v dospělosti nikdy nedožila propuštěného Lubiny na svobodě. Ten buď co nejdříve ať chcípne, nebo ať dochcípá někde v díře s rozdrcenými koulemi!