Kdo rozehrává kauzu „miliardář Krejčíř“? Potopí Krejčířgate Sobotku?
Na kauze Radovana Krejčíře je z mediálního hlediska zajímavé především to, že je (bereme-li v potaz printy) hrána vlastně jen jedním médiem, a to deníkem Mladá fronta Dnes. Ostatní listy si kauzy všímají jen velmi okrajově nebo vůbec. Přitom nikde nebylo řečeno, že by Krejčíř poskytl deníku MFD nějaký typ exkluzivity. Informace, které poskytl o své údajné půjčce sociální demokracii ve výši 60 milionů jsou tedy veřejným žurnalistickým majetkem. Jaký může tento výběrový mediální zájem mít důvod?
Předně: u nás funguje jiný princip, než v některých západních demokraciích, kde politicko-kriminální kauzy rozehrávají média bulvární. Tamní sociologové to nazývají bez pejorativního nádechu „lidovou žurnalistikou“. Je to taková, která míří k nejširším masovým čtenářům, které nelze přetížit řadou sofistikovaných detailů, zato je možné jim jednoduše vštěpovat mravní ponaučení a změnu politických preferenci (na přízni Murdochových médií byl postaven dlouholetý úspěch britských konzervativců, a poslední troje volby též Tony Blair). U nás tuto roli nesehrávají bulváry typu Blesk, Superspy či nově Šíp, nýbrž média, jimž se přece jen obecně vcelku důvěřuje. Média standardní, tzv. seriózní. Bulváry dominují společenským, ne politickým tématům. Proto se nelze divit, že nejsou ani hlavním nosičem Krejčířgate.
Mladá fronta Dnes je z tzv. seriózních deníků nejčtenější, má největší zásah do publika. Proto se vždy většina opravdu velkých politických kauz odehrávala nejprve na stránkách MFD. Ať už to bylo Olovo, Sarajevo, Grossova bytová aféra či dnes Krejčířgate. Asi jen velmi naivní pozorovatel by si mohl myslet, že k provalu Krejčířovy kauzy došlo náhodou či extrémním pracovním úsilím jednotlivých novinářů. Krejčíř prostě vypustil své informace do světa v určitý čas určitým způsobem. Pro toho, kdo chce národu sdělit něco masově a plošně, a přitom relativně věrohodně, je MFD optimální platforma.
Mladá fronta Dnes se hned při prvním uvedení interview s Krejčířem, kdy došlo k onomu odhalení půjčky ČSSD, od věci opatrně distancovala redakčním úvodníkem. Píše v něm, že ačkoli Krejčíř pro svá tvrzení nepřináší vlastně žádné věcné důkazy (o některých se jen zmiňuje, jiné prý existují, ale jejich originály nejsou k dispozici), jde o nařčení tak zásadní, že kdyby se potvrdilo, mohlo by otřást stabilitou celé politické scény. Proto, jak píše MFD v redakčním stanovisku, považuje list za oprávněné a dokonce nutné Krejčířova sdělení publikovat.
To může znamenat, že MFD ví víc, než dává na vědomí veřejnosti. Vedení tohoto listu není svazem ochotníků. Krejčířgate má potenciál atomové pumy. Vypustit něco takové brizance bez oprávněného podložení věcnými důkazy by mohl jen šílenec. A ti v MFD nepracují. Přinejmenším ji neřídí. A neúkolují. To nejpodstatnější je tedy nabíledni: Krejčířgatre je založena na faktech, ne na prachpouhých výmyslech. Za to ručí deník MFD.
Proč tu věc tak málo hrají jiná média, může mít opět jen pár důvodů. Může například jít o dohodu. MFD a Lidové noviny mají stejného vydavatele. Je logické, že hraje-li aféru MFD, budou se LN stavět do role sekundujícího komentátora. Investigativní břemeno zůstane na bedrech MFD.
Ostatně může – i když to skoro vylučuji – fungovat princip hodného a zlého policajta. Jedny noviny něco napíšou a když se to potvrdí, druhé to zopakují. Když se to nepotvrdí, mohou se od toho chytrolínsky distancovat. Jako když za okupace byl jeden z rodiny u Vlajky a druhý u odboje. Ale opakuji: nepředpokládám, že by to v tomto případě platilo. Protože považuji Krejčířgate za aféru s reálným základem.
Jinak se s věcí pracuje v redakci a u vydavatele Práva. To je list ČSSD. Bude zajímavé pozorovat, jak se ke Krejčířgate bude dlouhodobě stavět. Zatím ji spíše bagatelizuje, stejně jako vedení socdem, ať už ústy předsedy a premiéra Paroubka, či šéfa poslaneckého klubu Krause. Podle dalších reakcí Práva můžeme odvozovat leccos o podstatě a vzniku celé aféry. Pokud začne Právo vinit z podvodů, o nichž Krejčíř mluví, nějakého konkrétního funkcionáře (i bývalého) nejsilnější vládní strany (třeba Grosse), budeme hned doma. Pak je jisto, že aféra byla vytvořena v útrobách samotné socdem. jako jeden z prostředků likvidace zbytků vnitrostranické opozice. Za Grossem může aféra potopit třeba též ministra financí Sobotku.
Kdo sledoval pozorně Jiřího Paroubka v nedělní Sedmičce na Nově, vyslechl si jeho názory na jinou kauzu, na výlet ostravského primátora Aleše Zedníka za peníze jedné asijské automobilky. Moderátor to nazval korupcí. Paroubek se nebránil. Proč? Protože Zedník je osobním přítelem Bohuslava Sobotky. A Sobotka jako bývalý statutární zástupce Grosse není Paroubkův spojenec. Cokoli, co poškodí Sobotku, může implicitně prospět Paroubkovi, a ten to ví.
A propos Paroubek: je to dnes asi jediný vysoce postavený socialista, jemuž nemůže ani smítko z Krejčířgate spadnout na hlavu a uškodit. Prostě proto, že v době, kdy se věc měla odehrát, byl zcela vzdálen vedení strany, Zemanem odsunut na vedlejší kolej a Špidlou tam udržován. Až Gross jej vytáhl z politického zádveří, nezapomínejme. A za to dnes právě Gross může být po zásluze potrestán. Třeba i prostřednictvím Krejčířgate.
Zdá se, že ještě mnohé detaily Krejčířgate nás teprve čekají. Dá se očekávat, že povedou spíše k potvrzení výše sepsaných dedukcí. Nechme se překvapit. Rozdílné reakce médií by nás ale překvapovat neměly. Jsou v řádu věcí.