„Ti zoufalí lidé s nádory jen čekali, až je na noc přijdu píchnout“
„Já sám jsem jako mladý jezdil na Čáslavsku v pohotovosti a pamatuji si dodnes ty zoufalé lidi s nádory, jejichž příbuzní čekali u plotu, až jako pohotovostní lékař k večeru přijdu, abych je píchnul na noc,“ vzpomíná po letech Pavel Pafko, jeden z nejrenomovanějších českých chirurgů. On sám je zastáncem eutanázie, neboli, z řečtiny, „dobré smrti“.
Před pěti lety rozesmutněl celou Francii případ dvaadvacetiletého chlapce, jenž při dopravní nehodě ochrnul, ohluchl a oslepl. Zoufalá matka, překonajíc jeden z nejsilnějších pudů vůbec, mateřskou lásku, mu do kapačky dala dávku sedativ. Za tento čin byla soudně stíhána.
Pan Healy, v mládí vynikající anglický golfista, trpěl na sklonku života svalovou dystrofií, hrozily mu i vážné poruchy smyslového vnímání. Bál se, že oněmí, a i proto, dokud mohl mluvit, požádal svoji dceru, aby mu zabookovala pobyt ve švýcarském centru asistovaného umírání, jež provozuje organizace Dignitas, alias „důstojnost“ nedaleko Curychu.
Tyto smutné střípky zapadají do mozaiky debaty o eutanázii, která nikdy nemůže být černobílá. Vždy bude šedá a nejednoznačná. Může si člověk hrát na boha, nebo má vše ponechat na vyšší moci?
Lidé, kteří vědí, jak trpí člověk umírající na bolestivou chorobu či zranění, říkají téměř unisono: ano, povolte eutanázii. Matka nebohého chlapce překonala svůj základní pud, svoji lásku k němu, překonala i strach ze soudních tahanic. Jen proto, aby svému synovi ulevila, zprostila jej nekonečných muk, která jej proměnila z člověka jen v jakousi organickou hmotu. Pan Healy, když zjistil, že v Británii je eutanázie nemožná, neváhal vydat poslední zbytky sil na výlet za co nejpokojnější smrtí až do švýcarských Alp. Tito lidé, stejně jako zvenčí pan Pafko, si to prožili. Prožili si ty přetěžké okamžiky. A zkušenost dělá odborníky. Oni jsou či byli praktickými odborníky na smrt, na dobrou smrt, na eutanázii. Jenže…
Jenže sytý hladovému nevěří. Někteří politici, církevní hodnostáři či filozofové shledávají asistované úmrtí krajně nepřijatelným, nejen v etickém smyslu věci. Varují, že eutanázii lze zneužít. Jsou však z většiny jen pouhými teoretiky smrti. Ideologii, náboženství povyšují nad svobodnou vůli jedince, nad svobodnou vůli rozhodnout se i o vlastním životě. Existuje tak u nás paradoxní situace, kdy je povoleno rozhodnutí o životě někoho jiného – v případě potratů – a zakázáno rozhodnutí o svém vlastním životě. Neboť i pokud nemocný projeví touhu odejít uměle z tohoto světa, lékař, který jeho rozhodnutí vyplní, se stává zločincem. Soucitným zločincem, chtělo by se říci.
Nedivme se lékařům, jež jsou den co den v kontaktu se smrtí, že vidí situaci jinak než filozof nebo politik. Lékaři, zachránci před smrtí, dárci života, jsou vždy blíže k tomu, aby byli alespoň částečně těmi bohy. Již dnes v podstatě provádějí nepřímé eutanázie, když například rozhodují, jakému pacientovi transplantují srdce a jakého již odepíší. Vždyť to je jen jiná forma hry na boha, leč princip zůstává stejný – bílé pláště suplují vyšší moc.
Jenže teoretikové mají své definice, své nauky, svoji víru. Neberme jim je. Nechť je každému dána možnost, aby se svobodně rozhodl, zda chce žít do posledního dechu, či zda přijme kulku z milosti, svoji zlatou dávku. Nechť je věřícím dopřán skon bez umělých zásahů, nechť je dopřán i všem těm, třeba politikům či filozofům, kteří pro něj horují. Nechť jsou ovšem také jasně a striktně vymezeny po právní, lékařské či etické stránce věci takové situace, za nichž mohou ti, co si tak budou přát, moci s dopomocí odejít z tohoto světa.
Problém, jenž není ani zdaleka černobílý, nemůže mít nikdy také černobílá řešení. Může mít ale taková východiska, jež budou „bílá“ pro každého jednoho z nás, dle vlastních preferencí a životních postojů.