Lidé v okolních zemích už bohatnou díky rovné dani! Proč my ještě ne?
Rovná daň. Mluvilo se o ní již dlouho předtím, jako první však v roce 1994 „bouchlo do stolu“ Estonsko – zavedlo 26procentní odvody téměř pro všechny. Žádné platební rozpisy, žádné výjimky, žádná pásma. Jen přehledný, jednoduchý daňový systém. Co na to ekonomika? Rozkvetla. Vůně estonských hospodářských kvítků zavála brzy do nedaleké Litvy, Lotyška i Ruska. To se přiklonilo dokonce jen k 13procentní výši rovné daně z příjmu. Došlo tak k historickému paradoxu – bývalé centrálně plánované ekonomiky se v piruetě otočily snad o 720 stupňů a rázem vykazovaly více tržní charakter než mnohé ekonomiky „západního střihu“. A hospodářskou expanzi nepoznalo jen Estonsko, nýbrž všichni průkopníci rovné daně z bývalého SSSR.
Počínaje rokem 2004 se přidalo Slovensko. Netrvalo dlouho a sklidilo za to od Světové banky ocenění za nejlepší hospodářskou reformu. Devatenáctiprocentní sazba nejen přilákala zahraniční investice – byla díky ní realizována třeba stavba výrobní linky automobilky Kia u Žiliny –, ale výrazně zamezila šedé ekonomice, čímž zvýšila příjmy státu. Lidé už teď raději zaplatili přehlednou daň, než aby riskovali případné soudní tahanice.
Východoevropské země začaly být poměrně kvapně konkurenceschopnými. „Okrádáte nás o státní příjmy, firmy se přesouvají k vám,“ vzkázal proto regionu Gerhard Schröder, tehdejší německý kancléř. „Jsou-li ty země tak bohaté, že si mohou dovolit rovnou daň, pak nepotřebují čerpat z fondů EU,“ navrhl dokonce francouzský ministr financí Nicolas Sarkozy. Tyto ostré výroky potvrzují jedno: rovná daň má magickou moc přitahovat zahraniční kapitál a tím pádem, v dlouhodobém horizontu, rapidně zvyšovat úroveň živobytí všech – od nejbohatších po nejchudší.
Česká republika má podobnou hospodářskou „vizáž“ jako země, jež sklízí s rovnou daní celosvětové úspěchy. Tak proč ji tu ještě nemáme? Nejspíše proto, že současná vláda plánuje nejdéle v horizontu voleb. Z krátkodobých hledisek se rovná daň jeví jako zbytečný hazard. Stát se navíc rovnou daní připravuje o možnost vycházet vstříc různobarevným nátlakovým skupinám daňovými škrty, přesuny, změnami sazeb. Jednoduše: moc státních úředníku se zavedením rovné daně vyprchává jak bublinky z minerálky. A přebujelé tuzemské úřednictvo není jazýčkem, ale hned pořádným jazykem na volebních vahách. Kdo by se chtěl nechat převážit?
Podíváme-li se na věc z dlouhodobé perspektivy, vidíme nárůst zahraničních investic, přesun firem za nízkými a přehlednými daněmi, vzestup počtu pracovních míst, pokles nezaměstnanosti i zvýšení příjmů státu v souladu s Lafferovou křivkou. I sociálně slabí si polepší, nikoliv však pasivním natahováním dlaně pro erární peníz, nýbrž v aktivním provedení – třeba tak, že si budou konečně moci vydělávat vlastníma rukama. To je však, na druhou stranu, další důvod, proč stále nemáme rovnou daň. Nezaměstnaní by ztratili trochu ze svých dnešních „koláčů bez práce“.
A na závěr. Nízkopříjmoví pracující nebudou rovnou daní poškozeni, státu odvedou maximálně tolik, co nyní. Tak v čem je problém?