Jsou čeští novináři hloupí, či navedení. Komu dělají „pí ár“ a proč?
Stávka soukromých lékařů, která proběhla minulý týden, se stala naprosto čítankovým příkladem zpackané a zmarněné novinářské příležitosti. Když si projedete média z těch dní, zjistíte, že se víceméně bez výjimky všechna věnovala těmto tématům:
- Je ministryně Emmerová kompetentní vykonávat svůj úřad?
- Je David Rath dobrým adeptem na náměstka ministryně Emmerové?
- Je premiér Paroubek nakloněn spíše Emmerové, nebo Rathovi?
- Jaký čeká Emmerovou politický osud v případě jejího konce na ministerstvu, když je zároveň lídrem socialistů na Plzeňsku?
Všechny tyto otázky jsou nepochybně legitimní a novinářský zájem o téma lékařské stávky do nich mohl a měl vyústit. Předcházet ale nutně měla série otázek po věcné podstatě problému. Třeba tyto:
- Je systém českého zdravotního pojištění, který vznikl před lety a od té doby neprodělal žádnou důležitou legislativní a systémovou změnu, opravdu ještě funkční a efektivní?
- Je rozdělení trhu se zdravotním pojištěním na dominantní „státní“ VZP a menší „zaměstnanecké“ pojišťovny skutečným trhem s pojištěním, nebo jen hrou na něj, imitací, vytvářením dojmu, že i do této sféry již pronikl kapitalismus?
- Hraje legislativa, týkající se zdravotního pojištění, spíše do not pacientovi a jeho zájmu o včasnou a nepříliš drahou péči, nebo podnikajícím subjektům (pojišťovnám), které z povinného pojištění hradí své domy, auta a prebendy?
- Nabízejí jednotlivé politické strany či osobnosti nějaký relevantní program, který by pomohl řešit vleklou krizi financování zdravotnictví u nás?
- Jaké výhody a nevýhody přináší socialistický model univerzálního sjednoceného státního zdravotnictví, a jaké naopak z opačného pólu liberální systém osobních zdravotních účtů?
- Kdo a jak prolomí dosavadní zvykový systém „přidávání do kotle“ (dojdou peníze v systému zdravotního pojištění, ale místo systémové revoluce se jen přesune tučná dotace ze státního rozpočtu na dorovnání nejhoršího deficitu, a jede se dál)?
- Je stát neutrální při posuzování a rozhodování o příležitostech pro jednotlivé typy lékařské péče, nebo to vypadá spíše tak, že státní zařízení mají zelenou a soukromá jsou určena k likvidaci, což přinese likvidaci celého trhu se zdravotní péčí a následné zatuhnutí systému na úrovni OÚNZ 80.let?
- Měl některý z předchozích ministrů (David, Fišer, Součková, ale také třeba Rubáš, Lom či Stráský) nějakou vizi (a proč se případně nerealizovala), nebo naše zdravotnictví na svoji reformu teprve čeká (a proč se jí zevnitř tak intuitivně brání)?
Podobných otázek by žurnalisté našli jistě celou řadu. Stejně jako by stačil krátký výjezd do terénu, aby nasbíraná data posloužila k sepsání mnoha opravdu působivých reportáží, na jejichž příkladech by se podobné otázky daly dobře formulovat.
Místo toho však většina našich médií řešila kádrové a politické otazníky, nastavovala své mikrofony a kamery před obličeje jednoho či dvou prominentů, a tím jim – bez ohledu na vše další – vlastně dělala pí ár.
Vidím v tom velkou nedbalost a malé pochopení smyslu novinářské práce. Ta totiž – aspoň u seriózních médií – nespočívá v bulvárním tahání špinavého prádla paní ministryně, nýbrž ve službě veřejnosti. A v tomto případě to bylo zřejmé dvojnásob, protože jen těžko bychom našli oblast, která by byla více v obecném veřejném zájmu, než je právě zdravotnictví.
Ať už dopadne spor paní Emmerové se soukromým sektorem jakkoli, jeden poražený v tomto boji už je nyní. Jsou to naši novináři.