Milada Emmerová a David Rath: Rozbíjejte stroje, berou dělníkům práci
Exministryně zdravotnictví Milada Emmerová a hlavní lékařský odborář, a možná nový ministr zdravotnictví, David Rath mají jedno společné: nevynechají snad jedinou příležitost pro očerňování moderních lékařských technologií a léků. Přístroje jsou prý často „nedostatečně využívané“ a tudíž zbytečné, moderní léky jsou prý jen „remixované staré účinné látky v nové krabičce“. Oba horují proti elektronickým informačním systémům a vyzvedávají přednosti papírové zdravotní knížky.
Emmerová a Rath zajisté nejsou bytostnými staromilci. Oba bezpochyby mají mobilní telefon, prádlo perou v pračce a ne na valše, v obýváku před pohovkou jistě nemají loutkové divadlo, nýbrž televizor. Přesto se oba dva v profesním životě chovají jako přívrženci Neda Ludda – dělnického vůdce z počátku 19. století. Jeho stoupenci rozbíjeli stroje, protože se obávali, že berou dělníkům práci.
Pozdější vývoj vyvrátil obavy ludditů: stroje ušetřily manuální práci, ale v jiných odvětvích vznikla nová pracovní místa. Statistiky též prokazují, že pokroky ve farmacii a v lékařských technologiích pronikavě prodlužují lidský věk. Zvýšení průměrného věku dožití v posledních několika desetiletích způsobilo zastarávání úmrtnostních tabulek používaných v pojistné matematice. Mnohé životní pojišťovny v různých částech světa se dostaly do problémů. Klienti vlastnící doživotní renty (anuity) neumírali dostatečně včas, takže závazky pojišťoven převýšily očekávání.
Lékaři by se měli radovat, protože v současnosti existují takové diagnostické a léčebné prostředky, o jakých ještě před deseti či dvaceti lety mohli jen snít. Vůdcové českého zdravotnictví ovšem působí dojmem, jako kdyby se chtěli vrátit ke stetoskopu, rtuťovému teploměru a acylpyrinu (pozor – nikoli aspirinu!) Proč budí vědeckotechnický pokrok v medicíně tak málo nadšení?
Abychom odpověděli na tuto otázku, musíme znát principy ekonomického uvažování lékařských bossů. Ani Emmerová ani Rath, ani jiný známý lékařský činovník nemají ekonomické vzdělání. Proč také: úkolem lékařů je starat se o pacienty, nikoli o peníze. Jenže pokud se lékař k rozhodování o penězích přece jen řízením osudu dostane, začne používat jediný ekonomický model, který zná: domácnost s bezpodílovým spoluvlastnictvím. Oba manželé vydělávají peníze, které odvedou do společného rozpočtu a posléze rozhodují o výdajích. Výše příjmů je předem daná. Pokud si manželka chce dopřát nový kožich, musí manžel odložit koupi nového rybářského prutu.
Podobným způsobem vidí mnoho lékařů financování zdravotnictví. Proto nemají rádi nové technologie a proto očerňují farmaceutický průmysl. V jejich očích jsou moderní léčebné prostředky cosi jako manželčin nový kožich, kvůli kterému se musí uskrovňovat. V jejich očích platí rovnice: vyšší náklady na léky a přístroje = pomalejší růst lékařských platů.
Tato kuchyňská ekonomie se uplatňuje i v přístupu ke zdravotním pojišťovnám. K čemu dvě ledničky, když stačí jedna? K čemu více zdravotních pojišťoven když jedna by plně stačila? Ano, každý laik vidí okamžité úspory nákladů. Jenomže mezi ledničkami a zdravotními pojišťovnami je rozdíl. Pojišťovny jsou ekonomické subjekty, které si navzájem konkurují. Lednička nikoli: ta chladí stále stejně, ať už sousední lednička dělá cokoli.
Před desítkami let doporučovalo japonské ministerstvo obchodu a průmyslu (MITI), aby se všechny japonské automobilky sloučily. Prý jedině tak budou dostatečně silné a konkurenceschopné. Naštěstí pro svůj automobilový průmysl Japonsko nebylo socialistickým státem a ministerstvo nemělo žádné skutečné pravomoci. Naneštěstí pro české zdravotnictví jsou pravomoci ministerstva velmi silné.
Problém má ještě jeden rozměr. Dokud se ve zdravotnictví uplatňuje „kuchyňský ekonomický model“, lékaři ve vedoucích funkcích jsou vystaveni neřešitelnému konfliktu zájmů. Pokud ministerstvo rozhoduje či spolurozhoduje o lékařských platech, o cenách léků a o podmínkách fungování zdravotních pojišťoven, systém se konfliktu zájmů nikdy nezbaví a tudíž nebude nikdy v ekonomické rovnováze. Co horšího: konflikt zájmů ve zdravotnictví poškozuje pacienty.
Zákon by měl výslovně zakázat, aby ministrem zdravotnictví byl lékař. Totéž by mělo platit pro ředitele státem či obcemi vlastněných nemocnic. V systému státem řízeného zdravotnictví není jiná možnost, jak konflikt zájmů vyřešit. Toto opatření by prospělo i lékařům. Sňalo by z nich břemeno ošklivého morálního dilematu.
(psáno pro Hospodářské noviny, titulek redakce)